Nacházíte se: Úvodní stránka > Evropa > Výprava do nitra Islandu

Výprava do nitra Islandu

Na cestě Islandem jsme navštívili několik nádherných míst v islandském vnitrozemí: Hveravelir, Snaekullur, Askja, Kverkfjoll a Landmannalaugar.

HVERAVELLIR

Na několik dní opustíme civilizaci a přesuneme se vnitrozemskou efkovou silnicí k pohoří Kjölur. Kjölurská cesta (jedna ze dvou vnitrozemských spojnic) je sjízdná zhruba od června do srpna, vede nejkratším možným směrem z jihu na sever mezi ledovci Langjökull a Höfsjökull. Přes kamennou poušť, po břehu ledovcového jezera Hvítarvatn jsme zamířili do kempu v geotermální oáze Hveravellir, kde postavíme stany opět na dvě noci. Kemp se nachází na okraji termálního pole, kde bublají desítky horkých vývěrů, jejichž minerální usazeniny vytvářejí krásné bílé sopečné kužely, v nichž pára syčí jako tovární píšťaly. Ke koupání je tu „horký hrnec.“ Okrouhlá přírodní mísa, do které je svedena horká i studená voda.

Sotva jsme postavili stan a uvařili večeři, shodili jsme ze sebe šaty a usadili se do horké vody. To bylo blaho!!!. Věře se vůbec v té zimě, kterou pociťovala na břehu, nechtělo svlékat, ale po dlouhém přemlouvání se podařilo i ji přesvědčit, aby sundala čepici, rukavice, bundu a to ostatní a vlezla k nám do horké vody.
Noc byla větrná. Ráno jsme se probudili do příjemného tepla. Co to? Saháme na podlahu a s údivem zjišťujeme, že máme vyhřívaný stan. Půda sálala teplem a ač se teplota venku pohybovala kolen 6o C, ve stanu bylo tak příjemně, že jsme se mohli vysvléknout zcela a úplně.

ČARODĚJNÉ HORY

Kouzelné ráno bylo jako stvořené pro cestu do Čarodějných hor Kerlingarfjöll. Zlaté slunce nad hlavou probouzelo dobrou náladu před celodenním pěším putování po horách.

Hlavní kouzlo Čarodějných hor tvoří barevná rozmanitost nerostů, bílé ledovce, modrá voda jezírek a pára stoupající z termálních vývěrů tak mocně, jako by Země vydechovala. Průvodce nás vedl přes místní ledovec, který je svou rozlohou poměrně malý a bezpečný i pro naši chůzi bez maček a cepínů. Slunce odrážené od jiskřícího sněhu oslňovalo a opalovalo i ve výšce 1000 m.n. m. Přesto jsme měli kapuce na hlavách a rukavice na rukách, protože vítr na ledové pláni snižoval teplotu k bodu mrazu. Při sestupu z ledovce jsme zvolili dlouhé skluzy po botách a někteří sjezd po zadku. Jinak to dolů nešlo. Dlouhý sjezd byl tak opojný, že někteří radostí (nebo zoufalstvím) výskali. Až dole při pohledu vzhůru nás zamrazilo. V ledovci jsme uviděli hlubokou trhlinu několik metrů od našich stop. Naštěstí jsme se jí všichni vyhnuli, ač jsme nahoře o ní neměli ani potuchy. Cesta pokračovala po žlutém mazlavém jílu, přecházeli jsme černá štěrková pole s obsidiánovými úlomky, škrábali jsme se do prudkých svahů a klopýtali přes ostré lávové úlomky. Střídaly se plochy červené, hnědé, šedé a každá měla mnoho dalších odstínů.

Skály jsou zde rozpukané mrazem a větrem tak, že připomínají ohromné hromady kamení, ve kterém se velmi obtížně stoupá. Zachytíte se rukou, kámen se uvolní, šlápnete a noha se proboří a sjede dolů. Nejtěžší byl kolmý výstup ve štěrku na Hánípúr, odkud jsme přes horské sedlo zakryté ledovcem začali stoupat v prudkém větru na nejvyšší horu 1477 metrů vysokou špici Snækullur. Odtud máme nejhezčí fotografii, na níž je zachycena vyčerpaná Věra celá v červeném, choulící se za bílý ledový štít hory, aby se alespoň na chvíli ukryla před neustávajícími nápory větru, a nad tím vším se klene azurově modré nebe ozdobené šedými mráčky. Chvilku jsme si vychutnávali ten blažený pocit vítězství a brzy jsme hledali cestu dolů. Sestup po ledovci byl opět v posledních dvou stech metrech ukončen sjezdem po botách či po zadnici.

Po efkové silnici v pohodlí natřásajícího se autobusu jsme se unaveni, ale spokojeni vraceli do kempu. Ještě cestou se naše oči stále točily za horou Snækullur halící se postupně do mraků a říkali jsme si nevěřícně: „Tam jsme byli!“

ASKJA

Šotolinovou silnicí bez mostů se vracíme do divokého vnitrozemí kolem hory Herđubreiđ. Černá sopečná poušť nemá konce. Je pokryta spoustou drobného kamení i velkými balvany. Kam oko dohlédne se prostírá černá a šedivá barva. Na někoho může působit silně depresivně. „Poušť zločinců“ v okolí silnice je jen bezútěšnou pustou krajinou bez vegetace a vody, která nápadně připomíná měsíční krajinu. Však se tu v 60. a 70. letech američtí astronauti skutečně připravovali k přistání na Měsíci a k vycházkám na jeho povrchu. Jako zázrak života tu působí zelená oáza Herđubreiđarlindir.

Cestou musel autobus několikrát brodit někdy i dost divoký říční tok a voda se tak přelila až do zavazadlového prostoru. Ti, kteří neměli dobře zabalená zavazadla, měli své věci namočené.
Lávová pole jsou pokrytá šedožlutou pemzovou drtí a světlými pemzovými kameny. Pemza je velmi lehká, tak ji vítr kutálí po pláních a vytváří světlé „sněhové“ návěje na černé lávě.

Stany jsme stavěli na holé skále, ze které jsme nejprve museli odmetat větší kameny a kaménky, aby nás netlačily do zad. Protože jsme byli varováni, že přijde větrná noc, sbírali jsme po okolí velké balvany a zatěžovali jsme jimi okraje stanů, aby nám ve větru neuletěly, jak prý se to tady při minulém zájezdu už stalo. Ale byl klid.

Ráno jsme se probudili do podmračeného dne. Po snídani jsme vyrazili na celodenní túru kolem kráteru sopky Askja. V jihovýchodní části kaldery Askja leží jezero Öskjuvatn.

Autobus kličkoval čerstvým lávovým polem, připomínající silné černé zkroucené provazy, aby nás vyvezl k parkovišti Biskup. Odtud jsme stoupali podle tyčového značení ke kráterovému jezírku Vitilaug. Dno kráteru Víti je dnes zaplaveno teplou mléčně neprůhlednou do modra zabarvenou termální vodou.

Sestoupili jsme na dno kráteru, svlékli šaty a vstoupili do vody. Ve vodě bylo teplého termálního bahna místy skoro po kolena. Koupání bylo velmi příjemné. Tak příjemné jako v sirném jezírku na Vulcanu nebo v Modré laguně. Jen jsme vystoupili z vody, začalo drobně mžít a jíl pokrývající prudké svahy kráteru namokal. Tady jsme poznali, jak důležité je pro zdárný průběh túry dobré počasí. Vzhledem k nadmořské výšce zde vál velmi silný vítr, který znásoboval pocit chladu. Vydali jsme se se skupinou, která se rozhodla pro nejdelší trasu kolem celého kráteru. Několik méně zdatných jedinců se vrátilo do tábora krátkou cestou přes horské sedlo.

Pršelo, déšť zesiloval, pak lilo a lilo. Nálada se prudce zhoršovala. Kapky deště bičovaly tváře skloněné k zemi. V lávové suti nebyla vyznačená žádná cesta. Trasu jsme udržovali jen proto, že z levé strany byl stále prudký sráz k jezeru Öskjuvatn. Jezero i hora byly zahalené mlhou, slibované krásné scenérie se nekonaly.

Studená voda se dostávala všude. Po třech kilometrech šlapání se zaťatými zuby se polovina skupiny rozhodla k návratu a my s nimi. Ještě jsme stihli autobus na parkovišti. Promočení jsme nasedli a vrátili jsme se ve dvě hodiny do stanu. Uvařili jsme si polévku, kávu, zalehli do spacáku a poslouchali hučení větru a šustění dešťových kapek na stanovém plátně. Jiné se dělat nedalo. Stále pršelo jen se lilo.

V půl deváté večer se autobus vydal pro ty zbývající, kteří chtěli déšť, vítr a mlhu překonat. Ten pochod v mokru a v mlze po lávové suti jsme jim ani trochu nezáviděli. S deštěm přišla skutečná zima, teplota klesla blízko k nule. Ráno jsme skládali stany mokré, ale při balení již nepršelo.

KVERKFJÖLL

Navštívíme ještě jednu krásnou divokou krajinu na severním okraji ledovce Vatnajokull. Kverkfjöll je hluboce zaříznutý mezi dvěma ledovcovými splazy. V okolí vytéká tisíci pramínky a jedním velkým pramenem z ledovcové jeskyně řeka Jökulsá á Fjöllum.

Po dlouhé cestě kamenitou pustinou jsme byli příjemně překvapeni, že můžeme postavit stany na zelené trávě. Krásný slunečný den přímo vyzýval vydat se na túru a vstoupit na největší evropský ledovec. Nebylo mnoho tak krásných dnů. Stoupali jsme pod čelem ledovce lávovou sutí, přeskakovali jsme stružky, potůčky i potoky řinoucí se z paty ledovce.

Mnohokrát jsme skákali přes vodu, lezli šotolinovou drtí, klouzali po mokrých kamenech, zapadali do bahna. Ve výšce 1500 metrů nad mořem jsme vstoupili na ledovec. Tam většina z nás skončila, protože se nám zdálo přílišné hazardování stoupat po příkrém svahu ledovce bez holí a bez maček. Tvrdý led byl tady pokryt ujíždějícím sněhem a jinde byl přelíván tekoucí vodou. Pokusil jsem se stoupat ještě dalších dvě stě metrů tak, že jsem „zasekával“ hrany bot do měkkého ledu a sněhu, ale v obavě, že se po tvrdé krustě smeknu do hlubiny, jsem se pokorně vrátil.

Poseděli jsme, pokochali se úchvatnými dalekými výhledy na ledovec a okolní černé, hnědé i červené skály osvícené v průzračném vzduchu slunečními paprsky. Pozorně jsme si prohlíželi povrch ledovce. Ledovec není hladký, je celý rozpraskaný, velké pukliny hluboké několik metrů působí velmi adrenalinově. Bílý povrch je někde posypán černým lávovým prachem, protože ledovec teče tak, že neklouže po svahu hory, ale valí se a drobné kameny a prach se dostávají na jeho povrch. Bezútěšná krajina. Černá láva, bílý led a nad ním v jednom směru se tyčí dvě rudé skály.

Stejně těžké jako stoupání bylo i sestupování s hory do údolí. Mokrá šotolina se bořila, nohy klouzaly, nervy pracovaly.

LANDMANNALAUGAR

Další přírodní krásy vnitrozemí Islandu je oblast termálních pramenů a obsidiánových hor Landmannalaugar. Přes okna naší „zelené žabičky“ konečně vidíme zblízka nejslavnější islandskou horu Heklu. Museli jsme zastavit, protože se z autobusu ozývalo jako už tolikrát předtím “Fotóóó!“ Všichni se vyhrnuli ven ulovit co nejlepší obrázek.

Hekla není pravidelný sopečný kužel jako třeba Stromboli, ale rozeklaný nepravidelný vrchol zasypaný sněhem. Měli jsme štěstí, že jsme její vrcholky viděli v celé kráse, než se začaly halit do mraků. Cesta kolem Hekly vedla opuštěnými lávovými prostory. Před kempem musel autobus znovu několikrát brodit větší i menší vodní toky.

Tady k nám byla příroda velmi krutá. Sotva jsme večer postavili stany, začalo pršet. Na skalách nad kempem bečela ovečka, která zde uvízla a nemohla najít cestu dolů. Slyšel jsem ji i sílící hučení větru, dokud jsem neusnul. Probudili jsme se brzy. Vítr tlačil stan k zemi, až jsme měli strach, že nevydrží.
Vařit jídlo ve stanu zmítaném větrem nebylo snadné. Největší strach jsme měli z toho, abychom plamenem vařiče stan nezapálili. Voda dlouhotrvajícím deštěm utěšeně stoupala a postupně jsme cítili, že podlážka stanu se vlní na vodě. Stanové plátno tu a tam prosakovalo a podlážka zřejmě poškozená stanováním na ostré lávě u sopky Askja místy propouštěla vodu.

Až za dvacet pět hodin se příroda umoudřila. Najednou bylo ticho. I vítr přestal. Svlékl jsem se do plavek a utíkal vykoupat se do řeky. Teplota vzduchu se ustálila na šesti stupních nad nulou, ale ve vodě bylo nádherně. V jednom místě na okraji kempu na soutoku dvou říček studené a horké vody byla teplota akorát.. Zejména ti, kteří už měli stržený stan se tu koupali. Co měli také jiného dělat. Někteří boj s vichřicí a deštěm vzdali sami, složili už odpoledne stany a šli do umývárny.

Ráno jsme balili mokré stany, mokré věci, ale ani nám to nevadilo, protože už to bylo na této cestě naposled. Zavazadla máme lehčí o potraviny, ale těžší o kamenné suvenýry.

Tags: , , ,

  • Digg
  • Del.icio.us
  • StumbleUpon
  • Reddit
  • Twitter
  • RSS

Reagovat