Nacházíte se: Úvodní stránka > Evropa > Tři hrady Bellinzony

Tři hrady Bellinzony

Jen několik průsmyků v oblasti jižního Švýcarska umožňuje překonat Alpy na sever do střední Evropy nebo naopak na jih, do Itálie. Město Bellinzona se nachází poblíž. Tato významná strategická poloha předurčila vznik mohutného opevnění představující vzácně dochovanou ukázku obranného systému z pozdního středověku. Tři hrady Bellinzony tyčící se vysoko nad údolím řeky Ticino patří od roku 2000 k světovému kulturnímu dědictví UNESCO.

Ticino, jeden ze šestadvaceti švýcarských kantonů, se rozkládá na ploše necelých tří tisíc čtverečních kilometrů kolem tří velkých jezer – Maggiore, Lugano a poblíž italského Coma. Hradba Alp na severu jej dlouho izolovala. Jen obtížně se sem dostávali lidé přes průsmyky Svatobernardský, Svatogotthardský, Nufenen nebo Lukmanier. Teprve když Gotthardský tunel spojil Ticino s německou částí Švýcarska a Simplonský tunel s Itálií, začala se rozvíjet turistika ve velkém. Kanton se svým hlavním městem Bellinzonou na stejnojmenné řece se zcela otevřely světu. Strategická poloha Bellinzony v předhůří Alp zvyšovala její mimořádný význam již v dávné minulosti. V průsmycích panoval čilý ruch. Zboží vozily koňské potahy nebo se transportovalo na hřbetech mul. Samozřejmě se chodilo pěšky. Obchodní trasy směřovaly též souběžně s údolím Centovalli přes Greinu a Svatý Jorio. Nakonec se poblíž Bellinzony, v místech, kde se údolí zužovalo, všechny cesty spojily do jediné tepny. Teprve dále na jih k Lombardii se stezky opět rozbíhaly do všech směrů.

Ohlédnutí do historie

Archeologové objevili první doklady osídlení kolem dnešní Bellinzony již z neolitu, zhruba 5500 až 5000 let před naším letopočtem. Stopy tu zanechala doba železná, bronzová i doba vlády císaře Augusta zhruba kolem prvního století před naším letopočtem. Tehdy patřil alpský region k Římské říši. Městské osídlení se začalo kolem dávných ochranných valů vytvářet asi ve 4. století a rychle nabývalo na významu. Kdo se dostal v této oblasti k moci, ať už to byli Ostrogóti, Byzantinci, Langobardi či pro město velmi významní milánští Sforzové, Viscontiové a další, všichni využívali pevnost ve svůj prospěch. Bellinzona stála na čas i v centru zájmu Fridricha Barbarossy. Počátkem šestnáctého století již existovala Konfederace tří švýcarských kantonů – Uri, Schwyz a Nidwalden, která na Italech Bellinzonu vymáhala. V době, kdy Milánští po porážce francouzským králem Ludvíkem XII. ztratili svůj vliv, využila Konfederace situace. Nahrál jí i nevalný vztah místních obyvatel k Francouzům, o jejichž nadvládu nestáli. Roku 1508 potvrdil kníže Maxmilián příslušnost Bellinzony ke Konfederaci.

Hrad Castelgrande

Je ze všech tří hradů nejrozlehlejší a nejzachovalejší. Jeho výstavba probíhala po celá staletí, historii osvětlují zajímavé exponáty v malém hradním muzeu. Dnešní podobu získal hrad zhruba ve třináctém století. Z té doby se také datuje Bílá a Černá věž, obě téměř třicet metrů vysoké. V patnáctém století jej rozšířili milánští vévodové Sforzové a v sedmnáctém a devatenáctém století prošel značnými restauračními pracemi. Pro návštěvníky je celoročně přístupný, pohodlně se dá k němu nahoru vyjít z náměstí Piazza Collegiata nebo Piazza Nosetto. Nebo vyjet výtahem. V muzeu upoutají i nádherně vyřezávané dřevěné stropy zvané Cervia ze čtrnáctého století. Na hradním nádvoří pod širým nebem se v létě promítají filmy a konají operní představení. Na letošní sezonu je připravena inscenace Verdiho Trubadúra.

Hrad Montebello

Dostal pojmenování podle vrchu, na kterém se nachází. Ční o devadesát metrů výše než Castelgrande. Zachovalé valy propojené s hradbami na vrchu St. Michael jsou původní. Také tento hrad pochází podobně jako Castelgrande ze třináctého a čtrnáctého století. Pravděpodobně jej nechala vystavět rodina Viscontiů z Coma. Za jasného dne se z hradu otevírá krásný výhled až k jezeru Maggiore.

Hrad Sasso corbano

I tento hrad dostal jméno podle kopce, na jehož svazích stojí. Přehlíží celé město i Ticinské údolí z výšky dvě stě třiceti metrů. Chránily jej masivní hradby, místy téměř pět metrů silné. Vybudovali jej Sforzové v osmdesátých letech patnáctého století za neuvěřitelných šest měsíců. Stavbu tehdy řídil proslulý vojenský inženýr Benedetto Ferrini z Florencie. Od konce osmnáctého století zůstal hrad opuštěn, teprve ve dvacátém století se začalo s opravami.

Dnešní město

Díky středomořskému klimatu, bezprostřední blízkosti Itálie a oficiálnímu jazyku, kterým je italština, připomíná Ticino spíše Itálii než Švýcarsko. Jeho obyvatelé žijí, myslí a cítí jako Italové. Bellinzona není výjimkou. Převládají tu kostely a staré domy v milánském stylu s arkádami, zdobnými železnými balkony a ornamentální fasádou. Zvlášť dekorativní je tzv. Růžový dům. Mimořádnou krásou vyniká městská radnice s elegantní věží s hodinami vybudovaná v renesančním stylu. Příjemné kavárničky přímo na chodníku lákají k posezení. V restauracích nabízejí místní speciality – různé polenty, polévku minestrone a především rizoto. A k tomu velký výběr ticinských vín. Není divu, do vinic na svazích kolem města se opírá slunce a vinaři dosahují vynikajících úspěchů. Pravidelně každou sobotu mezi sedmou a dvanáctou hodinou se historické jádro města promění v jedno velké tržiště. Opět ožívá středověká tradice. Lidé nakupují čerstvé ovoce, zeleninu, sýry z Isone a Valledi Maggio nebo z Levantiny, čerstvý tmavý chléb z ječmene, kaštanový med či různé tradiční řemeslné výrobky. Většina bere trh jako příležitost potkat se s přáteli, pohovořit s nimi. V létě, kdy přijíždí nejvíce návštěvníků, se náměstíčko Piazza del Sole přímo pod hradem Castelgrande mění v dějiště festivalů a divadelních představení.

Bissoli, sladká vzpomínka

Počátkem šestnáctého století zřídila Konfederace v Bellinzoně mincovnu. Během její krátké existence (1503 – 1529) tu razili stříbrné i zlaté mince pro domácí trh i pro obchod s Lombardií. Říkalo se jim bissoli podle znaku hada ovinutého kolem pomyslné tyče, s hlavou obrácenou doleva. To byl znak milánských vévodů. Dodnes je vidět na mnoha místech v Bellinzoně, třeba na městské radnici. Bissoli inspirovaly místní cukrářku paní Giulii Clerici-Cariboni k výrobě speciální čokoládové pochoutky. Jako hlavní ingredienci použila tamní tradiční plod – kaštan a čokoládovou polevu ozdobila podle vzoru dávné mince. V roce 1997 vyhrála místní soutěž a od té doby znamenají bissoli pro Bellinzonu totéž, co Mozartovy kuličky pro Salcburk.

Tags: , , , ,

  • Digg
  • Del.icio.us
  • StumbleUpon
  • Reddit
  • Twitter
  • RSS

Reagovat