Nacházíte se: Úvodní stránka > Oceánie > Tahiti

Tahiti

Jedno z míst o kterém jsem vždy snil, že navštívím bylo souostroví Francouzské Polynesie, s ústředním ostrovem Tahiti a jeho legendárním přístavem Papeete. O ostrově Tahiti se v Čechách v dávných dobách zpívaly trampské a tábornické písně. Tyto písně vyprávěly o romantice exotických ostrovů, o Jižním kříži a o ráji oranžových zahrad, tam nedaleko přístavu Papeete a Raratonga. Já sám jsem slýchával a zpíval tyto písně před 55 roky na Alšově chatě pod Měděncem v Krušných horách u Klášterce nad Ohří. Přes den jsme nacvičovali na svahu kristiánky a večer při kytaře zpívali. To byly naše weekendy, to byla naše forma romantiky, našeho úniku od stále horších a horších dob politického útisku s příchodem komunistického nesmyslu. Tehdá by mě nikdy ve snu nenapadlo, že se mi jednou snad podaří se podívat do míst popisovaných v těchto písních.

A tak letos když se Rudy, můj osvědčený parťák z mých toulek světem ptal co je na programu pro letošní zimu, už jsem skoro automaticky nabídl Hawai, Kauai. Trochu se ušklíbl, a já viděl, že musím přijít s něčím jiným, Hawai už je pro něho moc fádní. Nic jsem neřekl, pokýval hlavou a za týden jsem mu volal. „Rudy připrav svůj ranec, poletíme na Tahiti“.

Před tímto telefonátem jsem ale prosurfoval dost důkladně Internet, zjistil, že Westjet Airlane zřídil novou linku z Calgary do Los Angeles a nabídl velmi laciné zahajovací lety. Pak už jsem jenom vyhledal na síti co nabízí Tahiti Nuy Air z Los Angeles do Papeete na Tahiti a vyšlo to moc zajímavě. Westjet zpáteční letenka za 444 + Tahiti Nuy za 1,155 CND, dohromady 1,600. Dole ve městě jsem koupil průvodcovskou knížku pro Tahiti za 34 dolarů, která úváděla již dva roky staré ceny.

Uvážil jsem, že budemeli kempovat a většinou si vařit sami, tak ty 3 týdny zvládneme za skoro to samé jako pobyt na Hawaji. Na Kauaii se musí rentovat auto asi za 33 US dolarů denně a na Tahiti toto odpadá. Ovšem nějaký ten taxík se musí vzít. Rudy ale hned připoměl, budeli nás na ten taxík víc, vyjde to levněji. Sežeň někoho do party, ty znáš hodně lidí. Ovšem tady byl háček, musíme letět co nejdříve, dokud trvá nabídka Westjetu a podle meterologických tabulek nejpříznivější doba je konec října a začátek listopadu.

Začal jsem obvolávat potenciální zájemce. Moje Esther odmítla jet zase kempovat, a ta osm a půl hodinová cesta je na mě moc, a já musím hlídat Nykitu, to je můj job. Jen nesměle jsem zkusil zavolat Marii, která jednou kdysi projevila zájem ale pak pořád jí to nevycházelo. K mému překvapení se jí návrh zalíbil a hned jestli by mohla vzít i dceru. Už jen z legrace jsem namítl, jestli Štefi umí kempovat.

Volám Rudiho, za týden letíme. „Já, já, to já nedokážu zabalit, dej mi deset dnů. „Šmarjájózef, vždyť už jsi to měl v basementu všechno připravené. Tak to tam naházej a trochu zašlápni a je to“. Já šlapu ale mám 12 kg navíc.“

Začal jsem objednávat letenky, shánět z banky polynézské franky, protože knížka uváděla, že většinou se tam platí jen hotově, žádný plastik. Polynézské franky Royal banka slíbila objednat z Toronta, bohužel o 14,8 % dražší než při použití karty. Je to sprostě drahé, to jsem zjistil později, ale nikdo jiný o francích ani nevěděl.

Znáte to, v západní Kanadě mluvit o nějakých zapadlých ostrovech v Tichém oceánu. To jsme nikdy ani neslyšeli. A spoléhat na výměnné automaty můžete, až se o nich přesvědčíte. Často nefungují.

Letenky jsem objednal od americké velkoobchodní firmy, která byla o 250 dolarů levnější. Bohužel ale zase museli posílat papírové letenky FedExem, což stojí 50 dolarů navíc. Tahiti Nuy Air je jedna z posledních firem na světě, co ještě používá papírové letenky. Do roku 2007 už všichni na světě budou muset používat elektronické letenky, což je vlastně jen kombinace čísel a písmen. Toto Vám pošlou na Vámi zvolený počítač jako email, když toto zařízení doma ještě nemáte.

Odlet 12. října 2005 v 9,00 dopoledne se nám všem líbil. Trochu zmatku měl Rudy s jeho nadváhou zavazadla. Tady mu to prošlo, ale v Papeete už těm francouzsky mluvícím ouřednicím musel zaplatit hotově na prkno za každé kilo. Dobře jsem udělal, že jsem sebou měl krabici koláčů, na palubě se během tříhodinového letu nabízí jen preclíky či sušenky a já si zvolil rajskou štávu a dostal jsem celou plechovku. Také se nabízel dalamánek s pečeným hovězím za 5 CND.

Byl krásný slunný den a tak jsme měli i hezký výhled na zádumčivou poušť státu Nevady. Los Angeles je šíleně roztahané město a hodně zahalené do smogu. Vystoupili jsme do menší letištní budovy, značně stísněné a opotřebované. Za 3 US dolary vozík a jedeme asi 150 metrů do druhé velké budovy mezinárodního letiště. Tady čekáme v restauračním prostoru na odlet ve 23,45. Velká výhoda je, že jsme skupina 4 lidí a můžeme jeden druhému pomáhat hlídat věci. V mexické restauraci si dávám dvě burita, což jsem ani nevěděl co to je, za 8 US. Ještě že mám ty koláče.

Odletěli jsme velkým Airbusem 340-400, bylo dost chladno. Měl jsem vedle sebe prázdné místo, Rudy měl kliku, všechny 4 měl prázdné. Na film jsem se odmítl dívat, malé obrazovky před každým pasažérem jsou moc blízko a bolí od toho oči. Asi jsou ta sedadla moc blízko sebe, než počítal projektant. Během letu nám nabídli k večeři studený krůtí nářez a červené víno. Jídlo bylo dobré. Ráno po 5 hodině jsme na čas v Papeete přistáli, po 8 hodinách a 20ti minutách letu.

Počasí příjemné, na krátké kalhoty. Podle rady knížky jsme se dohodli, že na Tahiti ostrově vůbec nezůstaneme. Nejsou tam vhodné pláže, moc hustá doprava a všechno předražené. Objednali jsme si u Tahiti Air, což je lokální letectvo, airpass na návštěvu 4 dalších ostrovů a to Rai-atea, Huahine, Bora Bora a Moorea za 33,700 polynézských franků CFP = 411 CN$ na osobu při placení kartou. Což odpovídá 1CN$ = 82 CFP. Paní ouřední nám anglicky navrhla na každý ostrov 5 dnů. První ostrov byl Rai-atea, vdálený 40 minut letu. Koupením pasu jsme byli hned zabukováni na všechna spojení, podmínkou je dodržet odletové časy. Další výhodou pasu byla úspora 56 CN$/osobu a odpadly starosti s bukováním. Po příletu jsme pracně zjistili, že telefonovat se dá jen pomocí karty, kterou tam ale na tom malém letišťátku nikdo neprodával. Nakonec jsem na ty neochotné zaměstnance toho místního letectva poslal naší dvacetipětiletou dívčinu a hned to šlo. Stále se usmívající paní Eliane ze Sunset Set beach hotelu a kempu, dva km vzdáleného, přijela s minivanem. Navíc nám nabídla zajet s námi do hlavního města, promiňte vesnice, na nákup. Ano máme kemp, stojí to na noc 1,100 franků a odvoz a přívoz je zdarma. 1,100 franků za noc a osobu odpovídá asi 13,40 CN$. Jak ale vyplyne dál, je to dost dobrý návrh. Paní Eliane pochází asi z původních francouzských kolonistů, kteří koupili 2 km pobřeží a zasázeli kokosy, a prodávali sušené kokosové jádro zvané kopra na výrobu kvalitního pevného mýdla. Dnes to nikdo nechce dělat, je zajímavější na plantáži postavit 21 bungalovů a mít i místo pro pár kempířů.

Franacouzi tady všude zavedli určitý vysoký standard proti Hawaii. Měli jsme k disposici nádhernou jídelnu s plynovým sporákem, nádobím, dvěma lednicemi, nádherné záchody a studené sprchy. V tom stále trvajícím horku jsou ty sprchy moc příjemné. Stany jsme si postavili pod ohromitánský strom, který byl součástí té ohromitánské palmové plantáže. U jídelny veliká krytá terasa a vůkol všude jen klid a ticho. Připadali jsme si jako v kempířském ráji.

Laguna, od stanů vzdálená 200 metrů je na severo západní straně ostrova. Je tu dost mělká a tak jsme k vlastnímu koupání pochodovali ještě 80 metrů po dřevěné lávce, kde začínala trochu hloubka. Voda 29 C teplá a nějaké sporé korálové formace. Pro nás dychtivé snorkaře to bylo trochu zklamání, ale hejna hladových ryb hned pod naší lávkou byla trochu zábava. Také tam byla přivedena voda na sprchování pomocí gumové hadice, což bylo moc příjemné. Večer byl ozdoben nádherným západem slunce a šli jsme brzy spát. V tropech ale také pro zlost kempířů chovají polodivoké kohouty a tak jsem zase tradičně musel ve dvě v noci zasahovat. Hned vedle našich stanů vysoko v křovinách si jeden vysoce výkoný kokrháč myslel, že mu to projde. Měl jsem po ruce velkou zásobu korálových úlomků a hned jsem po něm, někam do křoví vyslal „misille“. Ztichnul, ale mě neoklamal. Po 5 ti minutách to zkusil znovu, dovolil mi vyhodnotit jeho polohu a tentokrát dostal korálový šrapnel naplno. Chvíli padal dolů jako kámen ale těsně nad zemí se vzpamatoval a zděšeně kokrhajíc si to hnal přes naší osvětlenou louku. Tím mi dovolil ho snadno pronásledovat a tak jsem ho hnal asi půl kilometru, kde se zachránil zase někde ve vysokých stromech za nějakými kolnami, kde sedělo celé ostatní hejno. Na další dny se už neodvážil přijít a tak jsme měli pokoj. Rudy se mě ráno přiznal, že ho kohout ve dvě ráno probudil ale raději si nacpal do uší gumové špunty a spoléhal, že já to nějak zařídím. Ráno nám usmívající se paní Eliane navrhla zůčastnit se zajímavého celodenního výletu na vedlejší ostrov Tahaa. Stálo to po přepočtu asi 70 CND a znělo to velmi lákavě.

Dovezla nás do přístavu k dlouhé motorové lodici, jejíž skipper Edmund spolu s jeho manželkou Jaqueline a synem Ivanem organizují tuto zajímavou službu. Po dvaceti minutách dosti rychlé jízdy po klidné hladině velmi prostorné laguny, kde se střídají různé odstíny fantastické modře, zatáčíme kolem majáčku nad korálovým skaliskem. Pohled zpět na náš ostrov je úchvatný, bílá čepice nad vysokým vrškem ostrova, šťavnatě zelená úbočí a různé modře laguny. Vjíždíme do hluboké zátoky Hoamene bay, prý nejdelší na zdejších ostrovech. Přistáváme. Ukazují nám vanilkovou plantáž, vysvětlují trik opylování a pak i voňavý výrobek. Filipinci jim tvrdě konkurují, mají trochu jinou rostlinu a chytrý hmyz. Kupujeme si pár hnědých voňavých lusků a už nasedáme do připravených terenních vozů Land Rover.

Přejedeme v „horách“ 200 metrů nad mořem ostrovní šíji s vyhlídkou na mořské zátoky a laguny. Po chvilce stoupání končí asfalt a začíná velmi kostrbatá, od dešťů vymletá úzká privátní cesta. Po obou stranách se střídají farmičky na vanilku, banány, avokádo, papáje, všechno sytě zelené. A ejhle i kravky na zelené louce se tu pasou. Ale tak hubené kostlivce v kraví kůži jsem ještě neviděl. Tolik zelené trávy kolem a ty kravky jsou jak chcípáci. Že by ta tráva nebyla správně výživná? Spíše to jsou kravky dovezené z Francie jako většina věcí v Polynesii, v tom horku nachytají cizopasníky. No prostě hrůza. Ta francouzká byrokracie jak se zdá, dělá poslední dobou hodně kopanců. Dovezli si domů do Francie lacinou pracovní sílu a poslušné voliče a teď mají oheň na střeše. Náhle mizí sluneční svit, vjíždíme asi do mraků. Je tu jak v prádelně. Žádná obydlí.

Další prudká zatáčka a jsme zase na prudkém slunci a už vidíme, kde je průsmyk a pod ním dosti rozlehlé ananasové pole. V té nepravidelnosti zelené džungle působí nezvykle spořádaně, krásně vyrovnané řádky asi dozrávajících ananasů. Políčko je ve značném sklonu a vystavené tropickému slunci. Naše karavana vozů zastavuje na náhorní plošině mezi dvěma vulkanickými vrcholy s nádhernými rozhledy na moře. Dobrou angličtinou nám vše vysvětluje jejich syn Ivan, studoval na Fiji. Na ten vyšší vršek 570 metrů vysoký prý se leze velmi obtížně. Paní Jaquelina bilinguálně nabízí výborné občestvení. Čerstvou chlazenou ananasovou štávu, nakrájené exotické ovoce. Jejich menší banány jablkové příchutě jsou výborné. Pokračujeme z kopce dolů zpět k našemu člunu. Ten nás čeká u obchůdku s černými perlami. Majitelka se nám snaží bilinguálně vysvětlit technologii chovu perlorodek. Umí to víc ve franštině a tak prestože je nás víc anglicky rozumějících, moc nám toho neřekla. Já raději usnul a pak jsem to nastudoval z příručky.

V podstatě zde na Tahiti správné perlorodky mají výborné životní podmínky v dosud čisté mořské vodě a jsou několikrát za svůj život obratně podvedeny. Z amerického státu Missisipi se dovezou sladkovodní mrtvé škeble, z nich se mašinkami vyříznou kuličky velikosti hrachového zrnka a to se zdejším perlorodkám vpašuje do bříška. Ještě se jim tam přidá kousek mateřího štěpu aby si pamatovaly, že mají perlu okrášlit tmavou perletí a pak se zavěsí v nylonové síťce tmavé barvy do vody. Po čase se zkontroluje zda ten hrášek nevyplivly a začaly poslušně pracovat. Vyplivnutí je pro ně smrt. Jsouli poslušné, mohou vykrášlit během života i 4 perly a pak je také konec. Já samotný tu krásu černých perel obdivuji ale peníze bych za to nedal. Přírodní perly jsou velmi křehké, choulostivé na otěr a hodí se jen na okrášlení již přirozeně dokonalé ženské krásy. Tak alespoň jsme my muži vychováni silným vlivem módních časopisů. Mám ale pochybnost, že by se podařilo i velmi talentovanému návrháři spojit krásu tmavé perly i s jen málo vrásčitou pokožkou ženského modelu. Prezentace končí, jsme poučeni jak si po domácku vyrábět tmavé perly a jedeme naším člunem ke korálové obrubě naší velké laguny na kousek pevniny zde nazývaný motu.

Skoro každý polynézský ostrov má kolem sebe korálovou bariéru, která ohraničuje lagunu klidné vody a v bariéře bývá několik východů do volného moře. Těmito východy proudí do laguny při přílivu voda dovnitř a obráceně. Na té bariéře, vytvořené živými koráli se během staletí a pomocí různého proudění navršily korálové úlomky a vytvořily plošiny. Na plošinách začaly růst keře a palmy a tak vznikaly motu. Motu jsou jen asi metr nad hladinou oceánu a tak se tam nic neoplatí stavět a ani tam není pitná voda. Na některé se voda přivede plastikovým potrubím, jeli voda v laguně mělká. Na jedno takové motu jsme tedy přistáli a byli zde pohoštěni znamenitou hostinou. Mě nejvíce chutnala speciálně marinovaná ryba s kokosovým mlékem. Pak spousty ovoce a po té hostině jsme se mohli jít vykoupat. A právě zde bylo to nejkrásnější snorkelování co jsem tu zažil. Voda v té přirozené propusti právě proudila z oceánu dovnitř laguny, nádherně čistá, viditelnost asi do 50 metrů hloubky. Pod námi se proháněly ohromné pestrobarevné ryby a korály na stěně prudce spadající do hloubky měly zářivé barvy. To byl opravdu zážitek. Pak už jen jízda domů, paní Eliáne pro nás přijela, počkala než jsme si nakoupili v supermarketu.

Ceny potravin: Novozéélandský tavený sýr 250 gr za 250 franků = 3.04 CN$ byl vynikající, cítil jsem ovčí mléko. Vajíčko ,45 centů, ta jsou drahá ale mají oranžové žloutky. Dlouhá bílá bagetta chleba ,72 centů, ta je výborná a velmi levná. Výborné olejovky za 1,2O CN$, půllitrová plechovka dobrého piva 2,38 $, Pravý francouzský dovezený sýr brie kolem 7,00$. V restauracích vynikající kvalita a velké porce ale o 35 % dražší než v Calgary. Vařili jsme nudle a rýži a opékali ryby, sem tam velmi chutnou francouzskou konzervu a pili čaj. Kávu Nestle jsem si dovezl vlastní. Počasí nám přálo a další ostrov byl Huahine. Letíme malým letadlem, pohledy na sluncem ozářené ostrovy z ptačí perspektivy jsou neuvěřitelné. Po 15 minutách přistáváme. Telefonujeme na vzdálenější kemp, u kterého kniha nabízí výbornou pláž a za půl hodiny je tu minivan.

Projíždíme hlavním městem, tedy vesničkou, za kterou provoz na silnici přestává a jedeme bezvadným venkovem. To se mi začíná líbit. Náš minivan najednou zahne do nějakého houští a už nás vykládají. Starý Tahiťan Hubert nás vítá, ukazuje trochu stísněný prostor pro naše stany, kde už jeden stojí a hned nám ukazuje co může nabídnout. Nejvíce prostoru tu zabírají všelijaké květináče s neuvěřitelnou snůškou všech možných okrasných květin opatřených tabulkami s názvy. Hubert zdůrazňuje, že jsou organik a kempování za 1,500 franků denně, trochu se ušklíbnu, jeho panička to zahlédla a hbitě ho opravuje na 1,000 za noc.

Pohlédnu na naše dámy, přimhouřím jedno oko a dostávám souhlas. Přikyvuji, a už táhnu ranec a začínám stavět stan. Prožili jsme tu 5 nádherných dnů. Děvčata s Rudym jela okolo ostrova na kolech, ta se jim porouchala a nějací kluci je přivezli domů a nabídli nám svezení na člunu. To byl snad nejkrásnější zážitek z celé dovolené. Vetea je synáček z bohaté rodiny, vlastnící nejlepší restauraci asi 2 km odtud. S jeho kámošem nám ukázali krásu polynézských lagun. Objeli jsme celý ostrov někdy až dost rychle, musel jsem si držet klobouk. Nemohli jsme odmítnout pozvání do jeho restaurace. Jídlo fantastické, trochu jsem se přejedl. Štefi si hodně zatancovala a pak jsme pochodovali dva km domů. To mě udělalo dobře.

Další ostrov Bora Bora. To je už jen jméno, legenda Polynésie vzala za své. Sem už nikdy nechci přijít. Kempovali jsme na místě, které bych nechal hygienikem hned zavřít, no prostě damp. Po druhé noci jsme odjeli rychlým katamaránem na malý ostrov Maupiti. To je perla Pacifiku, vzdálená 320 km od Papeete. Za 3 hodiny se dá obejít, kempovali jsme na krásné trávě. Simone nás vozila svým novým minibusem Mercedes nakupovat a asi si nás oblíbila. Byli jsme tam část jejich rodiny. Její organizace by snesla asi jen tak dva kempíře, nás bylo s Mnichovanem Jürgenem 5. Chodili jsme na blízkou pláž asi 500 m. To je ještě ta pláž, kde nejsou domy, nic než bílá pláž, vysoké palmy a teplá voda v laguně. To je idyla. Tak si představuji Polynésii. Zpáteční cesta na Bora Bora byla trochu drsná, proti větru, vlny s námi dost házely a já krmil kachny. Do kempu jsme jet nechtěli, bylo dost pozdě a tak jsme přespali na přístavišti. Celkem to ušlo, místní službu konající strážník souhlasil, že nás pohlídá a ráno nám dokonce přinesl i každému dobré kafe. Další ostrov Moorea. Nádherné kempování v kempu Chez Nelson. Výborná laguna a zajímavé snorkelování. Obchody pro nákup za rohem. Tady jsme potkali i krajany z dalekých Čech. Výborná jídelna. Sem bych se asi chtěl zase vrátit. Ale vzal bych sebou do krabice rozebrané kolo, použil a pak ho tam klidně nechal.

Celkem mě ten výlet stál 3,080 CND a byl moc příjemný.

Chtělo by to trochu té francouštiny ale dnes už vím, jak to tam chodí.

Nashledanou Tahiti.

To se Vám už asi také stalo. Přiletíte domů z dovolené, nejlépe z exotické tropické dálavy a necháte ten svůj kufr, napůl rozbalený. Vytaháte to nejnutnější špinavé prádlo pro vyprání a pak otálíte dokončit jeho odklizení. To může znamenat jen jedno, ta Vaše dovolená se Vám vyvedla a v duchu sníte o tom, že nějakým zázrakem budete moci letět zpátky.

Tags: , , , , , , , , , , , ,

  • Digg
  • Del.icio.us
  • StumbleUpon
  • Reddit
  • Twitter
  • RSS

Jedna reakce na článek “Tahiti”

  1. milan marhold napsal:

    Dobry den.Pisete ze bora bora,je uz nic moc?ja vaham jestli tam mam jet s rodinou,nebo ne.Nevite jake tam je snorchlovani?dekuji

Reagovat