Nacházíte se: Úvodní stránka > Evropa > Stopem do Valencie

Stopem do Valencie

O tom, jak jsme jeli do Španělska na pomeranče. To jsme ovšem nevěděli, že sezóna je v prosinci.

V léte 2003 jsme se rozhodli jet s přítelem do Valencie na pomeranče. Včechno to začalo nápadem našeho kamaráda Michala. Nabídl se, že pojede jako předvoj a my potom budeme mít své jisté. Michal však zjistil, že pomeranče v srpnu asi neposbíráme, jelikož jsou ještě zelené. Přesto jsme se rozhodli jet za krásami Valencie.

Jak ale pojedeme, když naše peněženky zejí prázdnotou? Autostop, to byla jediná šance. Na internetu jsme našli jeden inzerát, do Barcelony za 1000,- na osobu. Po telefonické domluvě jsme začali balit. V Praze jsme se setkali s naším řidičem, vše šlo dle plánu, casta ovšem nebyla med. Byl to šetřílek, tudíž nechtěl zaplatit za dálniční poplatky. Jeli jsme tedy po vedlejších cestách podlél hlavní silnice. To už bylo jasné, že cesta bude trvat minimálně tři dny. A tak to také bylo. Spali jsme v autě, myslím, že to byla Felicie, umývali se na benzinkách, snídali v trávě u silnice. Proto jsem vykřikla štěstím, když jsem se probudila v Barceloně. Od tud už to bylo zhruba 300 km do Valencie. To už jsme však jeli autobusem. Ještě jsem zapomněla zmínit, že jsme se několikrát vraceli na zrádné kruhové objezdy, pořad dokola a dokola, takže nakonec pan řidič utratil více za benzin, než za poplatky na dálnicích. A to jsme byli před odjezdem ubezpečeni, že zná cestu jako své boty!!!

Ve Valencii jsme prožili nádherný měsíc a blížil se den odjezdu. Bohužel už jsme neměli žádné peníze, nezbývalo tedy, než opět volit stop. Tentokrát však ten klasický, žádný internet, prostě na vlastní pěst. Vlakem jsme se dostali za město a začali stopovat. Celý den jsme se však potýkali se samými odmítavými odpověďmi. Potřebovali jsme se dostat na hraniční přechod Francie Španělsko, kde jsou údajně čeští kamionáři, kteří nás zajisté vezmou. Na tohle místo jsme se dostali až pozdě v noci. Nocovali jsme v lese pod stanem, ráno s nadějí, že někoho přemluvíme, jsme vstali a vydali se ke kamionům. Omyl, žádný Čech nám nevyšel vstříc, takže už to bylo zoufalé. Stáli jsem tedy opět na dálnici a porád nikdo. Asi po šesti hodinách se nás ujal jeden Rakušan. Slíbil, že nás vezme do Čech, ovšem pojede trochu déle, jelikož musí přes Slovensko. S tím jsme samozřejmě souhlasili, jediným problémem  bylo posledních 5 euro. To jsme nevěděli, s kým máme tu čest. Pán byl nesmírně galantní. Dal nám najíst, vyspat jsme se mohli na jeho posteli, sám spal na sedadle. Je mi líto, že už tomuhle člověku nemůžu poděkovat, jen tak se totiž taková pomoc nevidí.

Na slovenských hranicích se vyskytl další problém. Za měsíc ve Špalnělsku jsem radikálně zhnědla a změnila účes, takže paní na celnici pojala podezření, že jsem nelagální držitel psau. Čekali jsme asi hodinu, než si ověří, že opravdu nejsem nic jiného, než Češka, a mohli jsme pokračovat. Náš poslední stop, říkali jsem si, už nic horšího nemůžeme zažít. Další omyl. Na hranicích s Českem jsem byli požádáni, abychom vystopili kvůli drogové kontrole. Nic jsme nepašovali, procedura nebyla nijak zvlášť příjemná a ještě jsme tam v tom všem shonu zapomněli pasy.

Nic horšího se nám už po cestě nestalo, snad jen to, že náš „stoper“ natankoval do svého vozu místo benzinu naftu,ale to už nás nemohlo rozházet. Zavezl nás přímo před dům, takže už jsem mohli jen dále předávat tyto zážitky a smát se jim.

Tags: , , , ,

  • Digg
  • Del.icio.us
  • StumbleUpon
  • Reddit
  • Twitter
  • RSS

Reagovat