Nacházíte se: Úvodní stránka > Evropa > Ostrov Helgoland

Ostrov Helgoland

Ostrov Helgoland má rozlohu 2,09 km2 a 2 300 obyvatel. Kdysi patřil Šlesvicku, pak Dánsku, Velké Británii a dnes je to německý ostrov.

K cestě nás inspiroval Jan Neruda svou Romancí helgolandskou. Po přečtení cestopisné črty Jana Nerudy v jeho Menších cestách jsem se chtěl na ostrov podívat. „… tak čtyrmecítma mil od Hamburku na sever jsou helgolandské mořské lázně, ty pověstné nebo slavné…Koráb se dává po Labi dolů. Za osm až devět hodin budeme na pověstném friesském, nyní anglickém ostrově.“ Autorem těchto slov je Jan Neruda. A vězte, že kde budu dále citovat, budou to Nerudova slova. Zamířili jsme do přístavu Cuxhaven, protože je odtud cesta lodí podstatně kratší než z Hamburku, odkud vyplul Neruda.

Cuxhaven

Cesta po silnici ubíhala velmi rychle. Za šest hodin jsme autem přejeli Německo a dosáhli v Cuxhavenu pobřeží Severního moře. Podél dálnice jsme míjeli stovky štíhlých bílých stožárů větrných elektráren.

Musíme najít kemp nejraději hned na mořském břehu. Po nějaké době hledání se ukazuje, že to není tak jednoduché, neboť všude mají plno. Ale nakonec se nám podařilo v jednom kempu nedaleko pláže najít pod borovicemi místečko pro náš stan i auto. Do měkké písečné půdy se stanové kolíky zapichovaly skoro samy.

Sotva jsme vybalili, hurá do plavek a k moři. Tady nás čekalo trojí překvapení.

První: pobřeží lemuje dlouhý pás výstavných hotelů pro lázeňské hosty a kolem mořského břehu je natažen plot přerušovaný hlídanými vstupy, kde se vybírá lázeňský poplatek. K moři se platí vstup. To jsme ještě nezažili. Máme si koupit vstupenku? Než si to rozmyslíme, vychází skupinka Němců, rozčilených, že je v moři málo vody, a chtějí lístek vrátit, což hlídač odmítá. Moje žena rychle zareagovala, a tak jsme lístek získali za děkuji.

Na jemném bílém písku jsou v pravidelných uskupeních rozestavěné skupiny plážových košů, které mají slunící se hosty chránit před mořským větrem. Jsou ale jen pro ty, kteří si je zaplatí. My je nepotřebujeme, protože nám ten vánek nemůže zkazit náladu.

Druhé: moře je v této oblasti mělké a navíc začínal odliv. U břehu bylo neskutečně málo vody, asi tak pod kolena.

Třetí: Severní moře je letos teplé jako naše nápoje v autě, alespoň 24C, a lidé tu téměř neplavou, ale korzují tu po kolena, tu po pás ve vodě. Když jsme šli do moře více než kilometr, vody kupodivu ubývalo a při návratu jsme šlapali už jen po mokrém písku. Nastal odliv a voda zmizela. Alespoň jsme mohli pohodlně sbírat mušličky, které uvízly na písečných vlnkách.

Navečeřeli jsme se z domácích zásob a vlezli do spacáků. Sotva jsme se uložili ke spánku, přihnala se bouře, blesky a hromy. Vítr, který hrozivě cloumal stanem, a déšť hlasitě bubnující do plátna nad hlavou, nám chtěly noc učinit hrůzostrašnou. Věra se ze strachu usadila u vchodu do stanu, aby mohla rychle utéct, kdyby na nás začaly padat borovice sténající ve větru. Jak bychom si v té chvíli mohli nepřipomenout Nerudovu Romanci helgolandskou:

Bouř žene koráb u divokém běhu.
John lampu klamnou k skále přivěsil
a dí: Bůh žehnej břehu!
A koráb žene se a v trysku
se náhle přes úskalí překotil,
a stěžněm vězí v písku.

Ne, nebylo to tak tragické. Na rozdíl od námořníka z Nerudovy básně jsme bouři přežili bez újmy na zdraví a na životě.

Na Helgoland

Ráno jsme auto zaparkovali v přístavu a věřili, že ho po návratu najdeme, jak jsme ho opustili. Máme trochu nepříjemnou vzpomínku na včerejší den, kdy nám totiž někdo škrtl o auto a sedřel lak na blatníku, když jsme nechali auto zaparkované u tržnice v přístavu  a odešli na malou prohlídku města.

Naše loď Wappen von Hamburg už na nás čeká, z auta se jeví jako bílý obr. Odplouvá přesně podle jízdního řádu v 10,30. Německá přesnost ještě funguje. To na jihu, kde jsme Jónským mořem pluli na podobné lodi, si nikdy na přesnost nepotrpěli.

Slunce pálilo jako v Řecku, kolem proplouvalo množství nákladních i osobních lodí a my netrpělivě vyhlíželi ostrov. Po hodině jsme se octli na širé mořské pláni a neviděli nic než vodu a zase vodu. „Voda je čista, vlny jsou dlouhé, pravidelné, nehluboké. Slunce se směje blaženě na lid blažený, že mu dnes asi mořská nemoc nehrozí. … Konečně se objevilo něco jako mráček.“ Na obzoru se počínaly vynořovat břehy ostrova a my jsme zahlédli jeho charakteristickou červenou barvu do výšky se vzpínajících útesů. „Vysoká, strmá, zcela kolmá skála. Jakoby byla s nebe spadla a zde do vod se zabodla. Strmí vzdorovitě a osaměle do výše, kolem dokola vodní poušť, že na ní oko, byť do úmoru hledělo, nespatří ničeho.“ Pociťujeme lehké vzrušení, neboť mám Helgoland na dosah.

Unterland

Veliká loď zakotvila v bezpečné vzdálenosti od přístaviště, a tak musí cestující přepravovat na ostrov hejno malých motorových člunů. Do každého se vejde asi pětadvacet lidí a posádka, proto to nějakou dobu trvá, než se loď vyprázdní a všichni staneme na břehu v dolní části ostrova, které se říká Unterland. „Převoz netrvá dýl než ze Starého Města na Malou Stranu…. Se skalní výše duní tři rány dělové.“ Tři vítací rány dělové pro nás už nezazněly, protože lodí je v dnešní době tolik, že by se muselo střílet každý den a téměř nepřetržitě.

Unterland nás rychle vyvede z představy, kterou jsme si udělali při četbě Nerudovy cestopisné črty. Už to nejsou ospalé mořské lázně, kde jediným vzruchem byl příjezd další várky lázeňských hostů. Proslulá „alej pomluv“, kdy ti na břehu si při příjezdu lodi dobírali nové hosty, posmívali se jim a pomlouvali je, tu už také není. „Nám Čechům bylo ovšem hej! My přicházíme z vlasti, kde pomluva a na cti utrhání bují jako prales.“

Nás nikdo na břehu nevítal. Dnes se sem denně valí stovky turistů a stovky dychtivě nakupujících, protože Helgoland je bezcelní zóna a je tady možno levně nakoupit alkohol a cigarety. Návštěvníci už tudíž nejsou vůbec vzácní.

Oberland

Jako správní turisté jsme se teprve po prohlídce desítek obchodů, obchůdků a stánků konečně vydali po schodech vzhůru na Oberland. Tady je skutečný Helgoland, tady jsou dva kostely, domy ostrovanů a škola. „Městečko má ráz čistě venkovský, jen že některé ty úzké uličky jsou kamennými plotnami a cihlami vydlážděny a všechny vypadají, jakoby koště a mýdlo je neúnavně dřely.“ Je zde také přírodovědná stanice, která se věnuje zejména ptactvu. A že ho tady je. Zejména racků, kteří jsou slyšet po celém ostrově a jejich trus je cítit daleko kolem hnízdišť ve skalních stěnách. Ne ostrově nesmí jezdit žádné auto ani motorka. Pohodní turisté se proto nechají vozit kolem ostrova malým autovláčkem na elektrický pohon.

Nejdříve zamíříme k Dlouhé Anně, do výšky čnějící osamocené červené skále na severozápadní špici ostrova. Tady nejlépe porozumíme čtyřverší, které najdeme na sevenýrech v každém stánku a na helgolandské vlajce. Každý cestovatel, jak píše Neruda, jej citoval, ocitujme si je také:

Grünen ist das Land,
Roth ist die Kant,
Weiss ist der Sand,
Das ist die Flage von Helgoland.

Povrch ostrova je porostlý zelenou trávou, neustále pročesávanou větrem. Tudy se vine cesta kolem ostrova a všude je na co se dívat. Ať na moře nebo čevenobílé srázy, na kterých hnízdí ohromná hejna racků. „Jak cihla červená, bílým pískovcem prošlehaná hlína tvoří drobivou skálu.“ Ani pohled na pevninu není bez zajímavosti. Procházíme kolem různě velkých hlubokých jam, také už zarostlých travou. Cedulky na okrajích kráterů upozorňují, jak silná bomba ten který kráter vyhloubila. Po druhé světové válce, když byli obyvatelé násilně vystěhováni, se ostrov stal cvičným cílem britského a amerického letectva a námořnictva. Teprve na začátku padesátých let byla střelnice zrušena a Helgolanďané se směli vrátit zpátky na ostrov.

V kostele a na hřbitově jsme se vrátili k jiné námořnické historii ostrova. Na hřbitově je pohřbena také jakási ruská herečka, která utekla kdysi z Petrohradu před cholerou a zde ji zabil blesk. Člověk snad opravdu svému osudu neuteče. Dlouho jsme si v těch smutných zápisech vypovídajících o životě helgolandských ostrovanů nečetli. Není to čtení veselé a pro nás také někdy málo srozumitelné, protože se tu kdysi mluvilo vlastním nářečím. Neruda doporučuje hostům, když nemají co dělat, mohou „chytat Helgolanďáky, vyptávat se jich na slovíčka a sepisovat slovník frieské řeči,“ jako například: „De ruad berrig = červený vrch.“

My se lingvistikou nezabývali, jednak jsme měli málo času a jednak se už frieština ve styku s turisty neužívá. Helgolanďáky už nerozeznáme od turistů ani podle jazyka ani podle kroje. A už vůbec nepoznáme Helgolanďanky podle jejich charakteristického tělesného znaku, kterého si všiml dobrý pozorovatel Neruda, když napsal: „ženské jsou ploskoňadry.“ Také kroj podrobně líčil, ale my nemáme co popisovat, protože jsme na celém ostrově nikoho v kroji nezahlédli. Však už v 19. století „byli mladší modernizováni a kroje nenosili.“

Posadili jsme se v jedné kavárničce s výhledem na přístav a kotvící lodě.„Skrovna je jen vzdálenost, ale stačí, aby lehýnký modravý závoj umírnil křiklavou rudost příkré skály. Ten rudý ostrov, ta bledá jeho dýna!“ Stranou se rozkládá Düne, jak se nazývá plochý písečný ostrov, který se kdysi dávno za veliké bouře oddělil od Unterlandu. Před ním se houpají velké námořní lodě, které nemohou kotvit v přístavu.

Posledním člunem se vracíme na loď, která nás dopraví zpátky do přístavu v Cuxhavenu.

Tags: , , ,

  • Digg
  • Del.icio.us
  • StumbleUpon
  • Reddit
  • Twitter
  • RSS

Reagovat