Nacházíte se: Úvodní stránka > Evropa > Dovolená v Egyptské Hurghadě po teroristickém útoku na turistická centra..

Dovolená v Egyptské Hurghadě po teroristickém útoku na turistická centra..

Když jdete odpoledne na pláž, míří Vám ozbrojená hládka samopalem přímo na hlavu..ale nenechte se zastrašit, v Egyptě můžete poznat jinou kulturu i mravy, zažít vzrušující dobrodružství, nebo se proměnit v topinku na břehu nejprůzračnějšího ze všech moří…

Dovolená v Egyptě byla naší vůbec první zahraniční dovolenou…

Jednoho pošmourného dne jsem podlehla barevným představám své nejdražší polovičky a souhlasila jsem, že vstoupím na palubu stroje, který se posléze odlepí od země a přeletí Středozemní moře. Nevěřila jsem, že se k tomu někdy nechám přesvědčit, protože mezi mými četnými fóbiemi se vyskytuje také jedna velmi výrazná, která se týká létání (ačkoliv to měl být můj první let).

Rozhodli jsme se využít nabídek „na poslední chvíli“, protože se považujeme za velmi flexibilní pár, který je schopen odcestovat ze dne na den, a v neposlední řadě byly naše finanční prostředky značně omezené. Tentokrát to ale můj přítel opravdu přehnal, protože zájezd objednal ve čtvrtek v noci a v pátek do osmi hodin ráno musela být již zaplacená záloha. Když se nám podařilo všechno vyřídit, pustili jsme se do nakupování věcí jako jsou ploutve, šnorchl, boty atd..

V sobotu dopoledne mne uprostřed horečných příprav zmrazila zpráva o teroristických útocích na turistická centra v Sharm El Sheikhu. Dostala jsem hysterický záchvat a vážně hrozilo, že po šesti letech báječného vztahu dostanu v rámci zachování mého duševního zdraví od svého drahého pěkně „z leva z prava“. Naštěstí to nebylo třeba…. Společně jsme se rozhodli, že investici do naší zasloužené dovolené nenecháme propadnout a odcestujeme. Nakonec – cíl naší cesty byl asi pět set kilometrů vzdálen od místa útoku.

Odlétali jsme z letiště v Brně a abych si svůj první let hezky užila, připravil si pro mě osud hned několik specialit. Předně – dostali jsme místo u nouzových východů, a než jsem si stačila všimnout výhod, které nám tato lokalita poskytovala (oproti jiným sedadlům luxusní prostor pro nohy), dostalo se mi poučení, jak mám v případě nouzového přistání otevírat dveře, a že jen na mě závisí osud všech lidí, kteří se budou v panice drát ven. Navíc jsme dostali s přítelem sedadla přes uličku, takže žádné utišující tisknutí dlaní se nemohlo konat, ačkoliv jsme se o to několikrát pokoušeli. Byla jsem v tak zoufalém psychickém stavu, že bych se ani nedivila, kdyby mne za mou zpocenou levici chytil zcela neznámý soused. Poslední lahůdkou, která nás ještě čekala bylo mezipřistání v Ostravě. Takže jsem si za jednu cestu hned procvičila start i přistání dvakrát. Pro všechny, kteří trpí nízkým tlakem mám jedno upozornění: nevím, jak je to možné, ale neměla jsem žádné žaludeční potíže, které jsem očekávala. Turbulence mi ale přinesly nečekané zážitky v podobě omdlévání asi pětkrát za hodinu.

Naším cílem byla Egyptská Hurghada. Cesta z Brna trvala i s mezipřistáním tři a půl hodiny, aerolinky TravelService  nás nenechaly při odletu čekat, a při zpáteční cestě jsme odletěli dokonce dříve J. V Hurghadě nás hned na schůdcích z letadla pozdravila Sahara svým horkým dechem. V tu dobu jsem si ještě myslela, že žár, který cítím pochází od motoru letadla, kolem kterého jsem po schůdcích sestupovala. Když jsem se vzdalovala k autobusu, který nás převážel asi padesát metrů k letištní budově, a žár se nezmenšoval, zděšeně jsem pomyslela na své nevolnosti v horkých letních dnech a znovu povzdechla nad tím, k čemu jsem se to nechala přemluvit. V letištní hale jsem s potěšením zjistila, že mé podrážky nejsou vůbec roztavené. Asi to nebude tak strašné, pomyslela jsem si.

Cestou do malého hotýlku La Perla jsme vyplňovali nějaká anglicky předepsaná lejstra, kterým jsem vůbec nerozuměla, ale od toho jsem s sebou přece měla svého anglicky vybaveného přítele. Delegátčinu pomoc s úsměvem odmítl, a jal se mi diktovat, co mám do které kolonky napsat. Nemohla jsem se příliš soustředit. Moji pozornost totiž poutaly stanoviště vojenské policie, které byly všude kolem cest. Měly podobu betonového přístřešku z jehož výklenků neustále mířily na všechny kolemjedoucí vozidla hlavně samopalů. Polknutí mi uvízlo v krku, když mi drahý vysvětlil, že jejich prst nesklouzne ze spouště ani na okamžik, a jsou neustále připraveni vystřelit na kohokoliv podezřelého. Jak asi vypadá takový podezřelý? Zkontrolovala jsem svůj vzhled v zrcátku. A jak asi přirozeně bude působit, budu-li se chovat nepodezřele? Naštěstí po našem autobuse za celou cestu do hotelu nikdo nevystřelil.

Náš pokoj měl unikátní výhled na moře. Přítel si liboval zvláštní vůni, kterou ihned pokřtil na pižmo Sahary, a poučoval mne, že v blízkosti tak obrovské pouště je všechno jinak. Stmívalo se překvapivě brzy a pohled na měsíc byl také zcela unikátní. Konečně jsem pochopila symbol ležícího měsíce, který můžeme vidět na různých minaretech či arabských obrazech. Měsíc tu totiž opravdu leží!

Ráno nás probudil zvláštní rachot. Zjistili jsme, že přímo pod naším pokojem se nachází čerpací kalová cisterna (hezky česky: hovnocuc), který jak jsme později zjistili každý den nejméně šestnáct hodin čerpá zdejší septik. (V duchu jsem se pousmála nad pižmem Sahary). Naštěstí je můj přítel muž činu, a když mu při jednání se zdráhajícím se hotelovým personálem vystoupila na čele žíla, která hrozivě pulzovala, ochotně nám dovolili pokoj vyměnit.

Co se týče komunikace, byla jsem vybavená němčinou, přítel angličtinou, ale nerozuměli jsme z počátku ani jeden, a navíc jsme první dva dny nerozlišovali ani tváře. Všichni vypadali stejně, žvatlali stejně nesrozumitelně a navíc se k zlosti většina z nich jmenuje buď Mohamed, nebo Arafat, takže nám nepomohly ani jejich viditelně nošené vizitky na nažehlených uniformách.

Večeře byla opravdu zážitek. Byli jsme obklopeni švédskými stoly a v zahradě u bazénu nás obsluhovali uctiví číšníci. Poprvé jsme si objednali pomerančový džus, který nám vymačkali z čerstvých pomerančů. Když nám jej mladý, pohledný číšník přinesl, cítila jsem se v tomto prostředí jako královna. Přistoupil ke stolu a chtěl obsloužit nejdříve mého drahého. Pak si ale uvědomil, že etika hostů (naše) mluví o opačném způsobu servírování. Trošku ho to znervóznělo a tak krkolomně podával broušenou sklenici nejdříve mě. Přitom ale nešťastnou náhodou převrhl druhou sklenici přímo mému miláčkovi do klína. Situaci, která následovala, lze jen těžko popsat. K našemu stolu se seběhli asi čtyři číšníci, kteří nám odsouvali židle, vyměňovali ubrus, uctivě se klaněli a řvali na nešiku. Nikdy nezapomenu, jak ve chvíli nehody dotyčný ledově ztuhl a obrátil oči v sloup. Nezmohl se ani na omluvu. Prostě na nic. Byl svými kolegy v zápětí doslova odvlečen. Nepomohla ani naše společná intervence, která se snažila vše zlehčit a urovnat. Nešťastný mladík byl zle vykázán, a po celou dobu našeho pobytu už jsme se s ním v celém areálu hotelu nesetkali. Dodnes mi není lehko u srdce, když si na nešťastnou příhodu vzpomenu, a tajně doufám, že uvedené divadlo bylo sehráno jen kvůli nám.

Egypt je opravdu země nevšedních zážitků pro nás Evropany, pokud nezůstaneme sešněrovaní v komplexech velkých hotelů, McDonaldů a nákupních center. To my jsme rozhodně nechtěli.

Neopálená pokožka v prvních dnech pobytu z nás udělala lákavý cíl pro zdejší obchodníky. Nevědomky jsme tak na čele nosili vypálený cejch: my ještě nevíme jak to tu chodí, smlsněte si na nás. V našem případě to však bylo trošku jinak. Bojovou přípravu na egyptskou výpravu jsme nezanedbali a navštívili jsme množství diskusních fór s lidmi, kteří již cestu do rozpálené země absolvovali.

Smlouvání s obchodníky se v příštích dnech stalo doslova osobní realizací mého milovaného. Tvrdost těchto soubojů zvládal bez větších nesnází a tak nám bylo dopřáno nakupovat velmi levně i na naše poměry. Úsměvná byla například příhoda, která se váže k melounu. Vybrala jsem si svůj oblíbený pamlsek s líbezným úsměvem u jednoho pouličního obchodníka. Váhy zde neexistují. Muž na meloun znalecky pohlédl, pak jej potěžkal v jedné i v druhé ruce a řekl, že stojí 25 liber. (Libra byla v době našeho pobytu – září 2005- cca 4.50 kč). S přítelem jsme měli už dobře secvičenou obchodní scénku: vyjely mu oči z důlků a udiveným tónem anglicky řekl:“cože? V žádném případě, dám ti dvě!“ Následovala stejná, ale o pět stupňů afektovanější reakce obchodníka, při které na Daviho křičel, že je blázen (slovíčko crazy znám dobře z písničky od Aerosmith), že nikdy! Atd. Můj přítel však zaútočil bryskně vymyšlenou historkou o tom, jak jsme byli minulý den v Káhiře (což bylo od trhovcovy pozice asi 600Km), a že tam kupoval ještě mnohem větší za 1.5 libry, a že maximální cena, kterou je ochoten zaplatit jsou dvě libry. Načež mi velkopansky přikázal ať meloun položím, že odcházíme. Tehdy přišel ten správný okamžik pro moji roli. Hezky česky jsem začala: ať mi jej koupí, že na něj mám velkou chuť a házela jsem neodolatelné pohledy na něj i na trhovce. Načež mi meloun David vzal z náruče, vrazil jej zpět obchodníkovi a za ruku mě táhl pryč. Můj umíněný pohled s nahoru ohrnutým spodním rtem asi opravdu zabral, protože s každým dalším krokem za námi obchodník vykřikoval nižší a nižší částky, takže jsme nakonec skončili na pěti librách. Dvacet dva korun byla za tento asi osmikilový meloun i pro nás dobrá cena, a tak jsem se s rozzářeným úsměvem obrátila na podpadku a rozběhla se melounu vstříc. Obchodníkovi jsem s líbezným úsměvem děkovala německo-anglicky, a nakonec i arabsky: šukran, jak jsem se pečlivě před odjezdem naučila. (uměla jsem ano, ne, děkuji, dobrý den a vodní dýmka).

Takže tak jsme nakupovali. Postupem času už to přestával být problém, protože můj výrazně opálený miláček začal dost výrazně připomínat domorodce, a tak se nám i stalo, že na nás občas někde promluvili arabsky. A kdo je znalý místních poměrů, na toho si obchodníci tolik nedovolují.

Ohromná zábava byla také zdejší doprava. Ve městě existuje pouze jediná asfaltová silnice (hlavní), která prochází středem celé Hurghady. Podle potřeby má jeden až čtyři pruhy, a o této potřebě rozhodují pouze místní řidiči. Egypťané jsou úžasně komunikativní. Mluví pořád a snaží se s vámi neustále dorozumět. Přesně tak se chovají i za volantem. Na to, že v noci zásadně nesvítí, jsme byli z referencí již připraveni. Avšak to, že neustále troubí, to byla novinka. A jelikož bus-taxi zde jezdí s frekvencí asi deseti vteřin, tak si dokážete jistě představit, že troubení je neustálou kulisou Hurghady. Rychle si však na ni zvyknete a přestanete ji vnímat.  Troubení má, jak jsme stačili vysledovat, několik významů. Předně se tak řidiči všech pěších ptají, zda chtějí svést. Dále se tak vzájemně informují o tom, že chtějí předjíždět, nebo vyjadřují vztek nad pomalostí řidiče na kterého troubí, či se jen přátelsky zdraví. Místní bus taxi jsme náruživě využívali, a tak jsme se setkali i s některými kuriozitami. Předně jsme jednoho z řidičů poněkud naštvali, protože jsme si ho nechali zastavit od recepčního, který mu zřejmě vysvětlil, že nevíme kterou z bočních uliček se dostaneme na určitou pláž. Zřejmě mu zaplatil aby nás dovezl až na místo, protože se náš řidič nezastavil ani před uličkou, která byla pouze pro pěší a zahrnovala několik schodišť. Už jste někdy jeli v něčem podobném jako je Hyunday Hiacef po schodišti? Myslela jsem , že při dalším tarásku už poletíme volným pádem jako Kniht rider.. Chodci nám zděšeně uskakovali a tiskli se ke stěnám budov, aby zachovali holý život. Řidič byl tímto vytržením ze stereotypu evidentně potěšen. Nevím, jestli zmíněnou uličku zahrnul jako zpestření své pravidelné „sem tam“ linky, protože už jsme na něj neměli po zbytek pobytu štěstí.

Zato jsme narazili ještě na jednoho zajímavého řidiče. Při nástupu do vozidla vypadal on i jeho pomocník (který domlouvá ceny a vybírá peníze) celkem normálně. Avšak záhy jsme z jejich chování vypozorovali, že něco není v pořádku. Řidič se příšernou fistulí zlověstně chechtal na celý mikrobus a jeho pomocník se Davida ptal, za kolik peněz prodá polibek naší kamarádky z hotelu a přitom ji troufale okupoval koleno. Načež kolegyně zděšeně vykřikla, že jsou oba úplně na mol. V tu chvíli už to bylo jasné nám všem. Zděšeně jsem si uvědomila, že ačkoliv jsem přežila příšerný let přes Středozemní moře, nemusím mít ještě vyhráno. Racionálně jsem uvažovala, zda naše „základní cestovní pojištění“ kryje i důsledky havárie způsobené naprosto opilým řidičem. V tu chvíli již hlasitě vykřikoval, že je Shumacher, a řítil se rychlostí přes sto kilometrů vstříc všem retardérům a po mírném zpomalení též do protisměru na zdejším kruhovém objezdu. Přežili jsme.

Ten večer jsem doufala, že už si budu pot z čela stírat jen v důsledku teplot, které se přes den pohybovaly kolem 45 stupňů. Nikdy bych si nemyslela, že mi bude při třiceti třech stupních zima, ale prošla jsem i touto zkušeností. Byla to opravdu kosa, večer ve městě jsme potkali i několik domorodců, kteří při těchto teplotách dokonce vytahovali rukavice.

Egyptské ženy a děti jsou vůbec k vidění na ulicích pouze v nočních hodinách. Jejich oděvy se pohybují od prostého šátku přes vlasy a moderních triček natažených přes hábity až po celočerné splývavé oděvy, ve kterých jsou vystřiženy pouze kulaté otvory na oči, přes které mají ještě nasazeny černé brýle. Dámy, jste-li milovnice dlouhých sukní, vydejte se na zdejší tržnice. Najdete zde množství velice kvalitních střihů, a nakoupíte za úsměvné ceny.

Abychom pronikli do zdejšího života, vydali jsme se v noci až do čtvrti Dahar, kde už cizince nepotkáte. Pochopila jsem, jak se asi v osmdesátých letech cítili černoši v Brně na náměstí Svobody. To, jak se na nás všichni koukali, jak mě malé děti tahali za sukni a koukaly na mé zrzavé vlasy..nikdy nezapomenu! Koupili jsme si od nich půl litru pravého kokosového mléka za jednu libru, což pro ně bylo evidentně hodně peněz, a prchali zpět do civilizace. Ještě dlouho trvalo, než jsme pod nohama ucítili asfalt, a já se trošku uklidnila. Vyvolalo to malou partnerskou rozepři, protože můj přítel, který do Daharu v té době už celkem zapadal, chtěl poznávat tmavá zákoutí této čtvrti. S tím jsem nemohla souhlasit, ačkoliv jsem v kabelce měla na obranu připravený malý vystřelovací nožík. Ačkoliv jsou prý Arabové velice mírumilovní, pro tento výlet se mi můj nožík nezdál dost velký.

Nyní několik postřehů z pláží rudého moře. Cestou z našeho hotelu na nedalekou pláž jsme procházeli kolem stanoviště vojenské policie, které jsem již v počátku popsala. Zde byla cesta ještě obohacena adrenalinem o to více, že samopal nám při každé cestě na pláž mířil přímo na spánek. Přitom jsme byli od hlavně samopalu vzdáleni asi dva metry, pokud jsme nechtěli vkročit do frekventované silnice. K použití zde byly připraveny hřebové pásy, které s přetahují přes silnici, pokud policisté potřebují zastavit některé nebezpečné vozidlo. Muž se samopalem měl přitom neustále prst na spoušti a tak nebylo těžké si představit, že ho třeba do prokletého prstu chytne křeč…No já se radši v inkriminovanou chvíli vždycky sehnula.

Po příchodu na pláž se nás dříve nebo později zmocnil některý ze zdejších plážových chlapců, který nabízí služby různých místních cestovních  kanceláří. Vydali jsme se takto na šnorchlovací výlet na ostrov Giftun. Bylo to báječné, naši loď doprovázeli delfíni a na šnorchlování jsem dostala slušivou červenou plovací vestu. Když jsme vydrželi ležet nehybně nad korály a záplavou rybek, mohli jsme slyšet jak ohryzávají korály. Bylo to nádherné. Na lodi jsme dostali také oběd a colu a náš průvodce Ajman, původem z Jamajky (tento původ si přisuzují všichni zdejší playboyové) nás bavil přeskakováním z lodi na ostatní lodě, které s námi pluly ve formaci.

Co se týče životu na plážích divili jsme se, co tu dělá spousta mladých Arabů, kteří se sem tam poflakovali, flirtovali s cizinkami všeho věku  a rozměrů, a zdánlivě neměli co jiného na práci.

Můj miláček pokukoval po zdejším volejbalovém hřišti, a vyjádřil touhu zahrát si přímo na pláži svoji oblíbenou hru. Netrvalo dlouho a jeho pokukování si všiml jeden ze zdejších mladíků. Přišel k nám a ptal se drahého, jestli by si nezahrál. Davi přitakal, ale v zápětí poznamenal, že nemá žádné přátele, aby mohl vytvořit tým. Mladý Arab prohlásil, že to není žádný problém a za chvíli už byla připravena dvě družstva pět na čtyři, která čekala jen na Davida, aby se mohlo začít hrát. Bylo to báječné. Pokud se chtěl přidat některý z dalších cizinců, tak jeden z místních odešel a nakonec to dopadlo tak, že hráli pouze turisté proti sobě. Bylo tak snadné navázat nová přátelství například s mladíkem z Jihoafrické republiky, Brazílie či Číňanem. David se krátce na to seznámil s místním plážovým bossem , a tak jsme získali mnohé výhody, jako například skákání na plážové trampolíně zdarma, kterého jsem ráda využila. Jinak jsme ale jeho ochoty nijak nezneužívali a pozvání na drink jsme slušně odmítli.

Příhod k vyprávění je ještě velká řada, stejně jako praktických rad, se kterými by se měl seznámit každý potencionální egyptský turista. Nevím však, zda už tato moje stať není pro uveřejnění příliš dlouhá. Všem, kteří dočetli až sem děkuji za jejich zájem a slibuji, že se pokusím zveřejnit ještě praktičtěji zaměřené povídání a nástrahách a požitcích které nabízí krásné pobřeží rudého moře.

Jen pro pořádek: doletěli jsme šťastně, ovšem bojím se létání ještě více, než kdykoliv předtím. Při naší zpáteční cestě jsme přiletěli ze čtyřicetistupňového Saharského rána do třináctistupňového dopoledne v Brně, a moje nevalné opálení (nikdy se neopálím!) stačilo vyblednout dříve, než jsem to léto mohla nosit sukni.

Oba jsme byli naší nádhernou dovolenou nadšeni, ovšem můj miláček se chce co nejdříve vrátit a cestovat na vlastní pěst místy, kudy se jindy jezdí jen s ozbrojeným doprovodem. Inu, asi bude něco na tom, že protiklady se přitahují…

Tags: , , , ,

  • Digg
  • Del.icio.us
  • StumbleUpon
  • Reddit
  • Twitter
  • RSS

Reagovat