Nacházíte se: Úvodní stránka > Austrálie > Carnac Island o tom, jak je dobré alespoň občas vstávat brzo ráno…

Carnac Island o tom, jak je dobré alespoň občas vstávat brzo ráno…

„Čtyři třicet, ani o minutu později!“ zazněla mi v uších včerejší domluva, když jsem chtěl budíku ukázat co proto. Navlíkli jsme se do připravených věcí, hodili batohy na záda a šlapali směrem k parkovišti. „Na to, že je právě prostředek léta je docela zima…. “ Běželo mi hlavou, ale co naplat.

„Přesně na čas!“ uvítal nás s úsměvem Fabien. „Tohle je David, dnešní řidič a kapitán“, představil nás příjemně vypadajícímu chlapíkovi kolem čtyřicítky. Bez nějakých okolků jsme nasedli do džípu a vyjeli. Cesta do přístaviště nad ránem ubíhala rychle a zanedlouho jsme stáli na rampě pro spouštění lodí na hladinu. Nacouvali jsme přívěsem do vody, uvolnili z něj loď a přivázali k molu.

„Je člun v pořádku?“ Zeptal se David. „Měl by být…“ Opověděl Fabien. „Včera jsem ho kontroloval… No fakt, už jsem se vyučil. Před dvěma měsíci nám vysadil hlavní motor, tak jsme dali záložní. Chyběl nám ovšem kábl na propojení…“ „To jste veslovali?“ Zeptal jsem se naivně. „No to se zrovna moc nedá… …ani není čím. Zavolali jsme vysílačkou záchranáře a ti nás dotáhli…“

Podívali jsme se s Magdalenou nejistě na záložní motor na dně člunu. Jistota, kterou nás plnil trochu utrpěla. Naskákali jsme dovnitř a vyjeli. „Na dnešek odpoledne hlásili nebezpečí silného větru. Měli bychom být rychlí,“ poznamenal David. Takovéto varování tady nikdo nebere na lehkou váhu. Dá se přežít ledacos, ale dostávat se do nebezpečí kvůli vlastní hlouposti se na moři nikomu nechce.

Vyjeli jsme na otevřené moře. „Pořádně se podívej jestli nevidíš loď!“ houkl David na Fabiena. Připadalo mi to legrační. Když jsem však viděl bóje označující plavební dráhu pro obrovské záoceánské lodě směřující do hlavního přístavu, pochopil jsem že to až taková legrace nebude. Představa valícího se kolosu zvícího velikosti několika panelových domů rychlostí o mnoho uzlů vyšší než je naše…

Břeh za zády se pomalu ztrácel z dohledu a na obzoru vykoukl horní okraj slunce. To jsme již byli našemu ostrovu na dohled. Rychlost člunu byla dost vysoká a tak jsme za chvíli mířili k jediné pláži na ostrově. To co jsme tam však viděli mi vyrazilo dech. Podél celé pláže ve zlatavočervených paprscích vycházejícího slunce seděly stovky kormoránů. Jako na povel rozepnuli křídla a bez velkého křiku se rozletěli nad vodu. Pod útesy pohádkových tvarů leželo několik tuleňů. Někteří zvědavě otevřeli oči. Za větší pohyb jsme jim však nestáli. Jen malé mládě, které z poloviny leželo na své matce zvědavě zvedlo hlavu.

Vyházeli jsme rychle věci ze člunu na písek, vyskočili do vody a odrazili člun zpátky. „David zakotví a připlave za náma,“ vysvětlil Fabian. Byl jsem v tu chvíli moc rád že nejsem David a neumím správně zakotvit člun. Vítr byl docela studený i na suché tělo. Natož na zmáčené. David poodjel od břehu a vytáhnul kotvu. Ta však o nic nezachytla a vítr začal otáčet člun a hnát ho dál od břehu. David nastartoval motor, ale než stihl člun srovnat, vítr ho otočil úplně a lano od kotvy se namotalo na lodní šroub. Fabian už byl převlečený do oblečení na pevninu. Když to viděl, rozběhl se a skočil do vody. Člun byl naštěstí na mělčině, ale osvobodit šroub trvalo několik minut. David zůstal raději ve člunu na moři a Fabian doplaval zpátky. Co jsme mu ještě mohli půjčit suchého to jsme půjčili, abychom mohli naplnit poslání, kvůli kterému jsme zde vůbec přijeli. Chytit pokud možno několik samic tiger snake. Hada s nejjúčinnějším jedem na světě.

Dostali jsme s Magdalenou několik instrukcí a už jsme se šplhali mezi nízký porost, který malý ostrov pokrýval. Trochu jsem si to nemohl srovnat v hlavě. Vždycky mi všichni vtloukali do hlayu, že hlavně od tohoto hada je dobré se držet co nejdál. Nechodit nízkými keři a hlavně na žádného nešlápnout. Teď prolízám nízké keře s jednoduchým úkolem – jak uvidím hada, přimáčknout mu hlavu k zemi (pokud možno ne holou rukou) a lehce šlápnout na tělo. A potom hodně křičet, aby přiběhnul Fabien. Než jsem se se svými pocity stihnul svěřit Magdaleně, sdělila mi naprosto totožné pocity sama. Nicméně byla to právě ona, kdo polapil prvního hada. Měřil skoro dvacet centimetrů a na svoji velikost se docela statečně vztekal. „Je hrozně dehydrovaný…“ díval se na něj Fabian. „Vezmeme ho s sebou, je opravdu ve špatném stavu. Pak ho pustíme zpátky.“ Vztekloun skončil v pytli a my jsme hledali dále. Další had měl skoro metr. „Je malý a je to samec. Necháme ho jít.“ Zazněl verdikt. „Měli bychom zrychlit – během půl hodiny se ohřejou natolik, že je malátnost přejde a chytali bychom je hodně těžko!“ Dodal Fabien. Vtipnou poznámku že až je malátnost přejde budou chytat oni nás jsem nechal za zuby a hledali jsme dál. „Máš s sebou sérum?“ Zeptala se Magdalena. „Ne.“ Zněla stručná a jasná odpověď. „Jednak je hodně drahé a musí být v ledničce a jednak na něj několik lidí zemřelo…!“ Nějak mi ten argument úplně nešel do hlavy, neboť lidí kteří zemřeli bez séra bylo podle mne přece jenom o něco více. Ale kdo se moc ptá, moc se dozví a v tomto případě to platilo evidentně dvojnásob. Tak jsem byl zase zticha.

„Mám!“ vykřikla moje statečná žena. „Ale už je napůl v díře!“ Fabien přispěchal a holou rukou chytil silný ocas, který trčel z díry a silně potáhl. Krve by se mne v tu chvíli nedořezal (ne doslova, se jenom tak říká). Čekal jsem co had udělá. Místo hadího těla však z díry vyjely kraulující nožičky překvapené ještěrky. Další zvolání však již nebyl planý poplach a další vztekající se mládě putovalo do pytle. Vzápětí na to Fabian chytil rychle za sebou dvě velké samice. „Budou mít mladé – šáhněte si tady! No, odvezeme je do porodnice a potom zase zpátky…“ usmál se a zavázal pytle.

Pustil jsem se zase mezi keře. Pod botama mi projelo silné tmavé tělo. „Mám!…..Nemám….!“ Had se schoval pod keřem. „Byl velký???“ „Móóóóóc velký“ odpověděl jsem po pravdě. Dolovat ho z hustých větví se však ani Fabienovi nechtělo. Zakrátko to byl však zase on. kdo chytil statný kousek. „Už je docela teplo… zabalte věci a zavolejte Davida. Potápění s tuleněma necháme na jindy…“

Vítr sílil a vlny na hladině se začaly nepříjemně zvětšovat. Naházet věci do člunu byla otázka chvíle. Tuleni kolem nás zvědavě vykukovali z vody, jestli si s nimi půjdeme hrát nebo ne. Počasí však rozhodlo tentokrát za nás a my jsme se vydali zpátky na pobřeží. Cesta trvala trochu déle. Člun na vlnách hodně skákal a jeho dopady na vodu byly překvapivě tvrdé. Vítr zvedal vodní tříšť z hladiny a vrhal ji proti přednímu sklu naší kocábky. Jízda se začala stávat nepohodlnou, ale to už jsme vjížděli do přístaviště. Za vlnolamy byla voda klidná. Vytáhnout navijákem člun zpátky na přívěs byla opět otázka chvíle a netrvalo dlouho a zase jsme stáli na parkovišti.

…..

Mám pocit, že ode dneška budu k hadům ještě uctivější než doposud a křoví, po jehož větvích tak rádi lezou budu obcházet obloukem ještě o něco větším…

  • Digg
  • Del.icio.us
  • StumbleUpon
  • Reddit
  • Twitter
  • RSS

Reagovat