Nacházíte se: Úvodní stránka > Austrálie > Autem Západní Austrálií

Autem Západní Austrálií

Pominu-li drobné peripetie na letišti v Petrhu, které je jedním z výchozích bodů pro cestování Západní Austrálií, kde mi jedna paní ve frontě na zavazadla dupla na nohu a pak mi jí ještě pro jistotu přejela kolečkem svého „několikatunového“ kufru, byl let do naší země snů poměrně idylický. Když říkám poměrně, narážím tím na tradičně turbulentní oblast nad Bengálským zálivem, kde si rozhodně nedávejte jídlo ani pití, nebo dopadnete jako můj kolega Tonda. Ačkoliv jsem ho varoval, neboť jsem tudy minulý rok letěl na Borneo a skutečně jsem se přesvědčil, že Bengálskému zálivu se neříká bengálský jen tak pro nic za nic, mé upozornění nerespektoval, pití si objednal a vzápětí pak předváděl několikaminutovou akrobacii s hrnkem horkého kafe, za bujarého veselí okolo sedících pasažérů.

Ještě než jsme opustili letiště, odchytil nás jeden celník a ptal se, jestli prý nejedeme z nějaké neaustralské farmy, případně jestli jsme s našimi stany už někde tábořili. Naše spolucestovatelky Iveta a Eva po pravdě odpověděly, že se svými novými stany ještě netábořily a my s Tondou jsme se pro jistotu „zdrželi hlasování“. Celník nám tedy alespoň zkontroloval podrážky bot, jestli v nich nevezeme nějaká zapadlá semínka, která by se v Austrálii mohla třeba i uchytit a kytičky z nich vzešlé nekontrolovatelně rozmnožit, jako se jim to už stalo s opunciemi a v říši zvířat s pověstnými králíky, kůli kterým se teď celou Západní Austrálií táhne od severu k jihu nejdelší plot světa. Ploty by však byly zapotřebí spíše kolem silnic, neboť množství divoké zvěře, které se přes ně pohybuje, klokany počínaje a velbloudy konče, plynulému provozu zrovna nepřidá. „Když vidíš kengeráka – sraž ho!“, to byla první slova našeho kamaráda, Čechoaustralana Jaroslava Kodeše po té, co jsme se vyptávali na rizika místní dopravy. „ A když ti tam vběhne emu, musíš brzdit, protože jinak nohy letěj pod auťák a body projde sklem!“ Tehdy jsme mysleli, že trochu přehání, ale brzká budoucnost mu měla dát za pravdu. „Úplně nejhorší jsou zdivočelé krávy na nočních silnicích! Kvůli nim se tady zabilo už hodně lidí.“ Jerry pak pokračoval ve výčtu zvířat, která člověk může bez rizika přejet a kterým je dobré se raději vyhnout. Obecně se dá říci, že hranice je někde u středně velkého klokana, ale daleko lepší je jezdit tak, aby riziko srážky bylo pokud možno co nejmenší.

Vzdálenosti jednotlivých míst v Západní Austrálii jsou však pro Středoevropana natolik kosmické, že kdyby se zde měl pohybovat bezpečnou rychlostí, asi by se daleko nedostal. Proto je dobré zvolit si bezpečné auto, které se dá bez problémů zapůjčit v každém větším městě. Pro cestu na sever od Petrhu se doporučuje silnější terénní vůz s náhonem na čtyři kola, dostatečně objemnou nádrží a zesíleným, svařovaným nárazníkem. Nám se výborně osvědčil „draxtr“ značky Toyota Land Cruiser s/Wagon 4WD, který pojal 150 litrů nafty. Naopak pro cestu na jih se doporučuje menší osobní poloautomat. Výběr vozu přirozeně záleží na plánovaném typu cest, po kterých se budete pohybovat. Rozdíl je přirozeně v tom jestli se pohybujete na přímořských asfaltových silnicích či zajíždíte-li do drsného vnitrozemí, kde vedou jen prašné, případně rozmáčené cesty pouští, kde by vám nikdy neměla chybět dostatečná zásoba vody a pohonných hmot! Pokud by vám zde auto vypovědělo službu, rozhodně se ho nedoporučuje opustit, neboť slunce zde bývá smrtící. Lepší je vyčkat, než někdo pojede kolem. Nemusíte se bát, že by nezastavil. Tady v Západní Austrálii jsou lidé odkázáni jeden na druhého a moc dobře to vědí. Když nám jednou došla nafta u Pilbary, protože jsme před tím dali na informaci jedné slečny v Exmouthské prodejně lihovin, která se dušovala, že po 150 kilometrech narazíme na benzínku. Museli jsme čekat až do rána druhého dne než kolem jelo nějaké auto, ale pomoci jsme se vůbec nemuseli doprošovat, stačilo jen mávnout.

V poušti si také nemusíte lámat hlavu jedete-li vpravo či vlevo, hlavně že nějak vůbec jedete a nezapadáte do písku. To jsme si ověřili v teritoriu Shark bay, kde jsme zabočili mezi mulgy na jednu značenou nezpevněnou cestu, která nás měla dovést na pobřežní lokalitu Cape Péron. Zprvu byla cesta celkem pevná, ale pár kilometrů od hlavní silnice se auto začalo stále více a více bořit do písku. K tomu se přidalo občasné projíždění asi půl metru hlubokými potoky a kdybychom včas nepřepnuli náhon na všechny čtyři kola, daleko bychom se nedostali. I tak se postup zpomalil a my se šinuli desetikilometrovou rychlostí celých pět hodin. Na pobřeží jsme stejně nakonec zapadli a museli pak vyndavat všechen náklad, podkládat kola větvemi z okolních keřů a velice opatrně a s tlačením se vracet hlubokou nocí plnou pouštních lišek na hlavní silnici.

Ve městech se připravte na pomalou jízdu vlevo s četnými retardéry a kruhovými objezdy. V Petrhu se pro jeho velikost bez mapy neobejdete, ale v ostatních městech Západní Austrálie včetně Albany úplně klidně. Budete si také muset zvyknout na kuriózní značky rozmístěné kolem hlavních dopravních tahů vedoucích divočinou, upozorňující na možnou přítomnost nejrůznějších zvířat. Jsou to ony žluté kosočtverce s černými siluetami klokanů, vombatů, pštrosů, krokodýlů, velbloudů, bandikutů a jiných prapodivných tvorů, co jich jen na tomto kontinentu žije. Tyto značky jsou také často turisty vyžadovány jako suvenýr a dají se v různých formách a velikostech zakoupit téměř v každé prodejně se suvenýry. Avšak cedule zde nejsou jen pro, Austrálii příslovečnou, „srandu králíkům“. Tam, kde je naleznete, si můžete být jisti, že zvířata zde zkrátka budou. Někde to je s jejich výskytem tak extrémní, třeba cestou na Yardie creek, že máte pocit, jakobyste se ocitli na safari, kde na vás u silnice místo stopařů mávají klokani, přes cestu vám přebíhají pštrosice se pštrosáčaty, v protisměru pochodují varani a ze vzduchu na vás nalétavají orli. Nelze se pak divit, že se srážce s některým z těchto tvorů prostě nevyhnete. Zvláště patrné je to tam, kde jezdí tzv. road trains, velice silné, chromem potažené nákladní tahače, které mají přivěšeny až čtyři vagóny nákladu a dosahují tak i 70 metrů délky. Takový kolos se pak řítí krajinou rychlostí kolem 130 kilometrů v hodině, což si na mnoho desítek kilometrů dlouhých, rovných australských silnicích může klidně dovolit a klokani, kteří se mu připletou do cesty, končí pak jistou smrtí na okrajích silnice. Na dvěstěkilometrovém úseku do Carnarvonu jsme na každém kilometru viděli alespoň jednoho takto sraženého chudáka v různých stupních rozkladu, ale i naprosto čerstvé jedince. Jen nám vrtalo hlavou, proč na silnicích vídáme i mrtvé orly a krkavce. Pohybovali jsme se však Západní Austrálií natolik dlouho (od konce srpna do začátku září), že nám ani toto tajemství nezůstalo skryto. Dravci se totiž jak známo slétají na mršiny a tedy i na sražené klokany, kterým pak s velkou chutí vyzobávají především jejich chutné mozky. Při této činnosti nebývají nijak zvlášť pozorní. V těchto regionech není výjimkou, že projede po hlavní silnici jedno auto za hodinu a tak mají dostatek času na klidnou svačinu. Zvíře většinou uteče před člověkem, ale autem se k němu můžete přiblížit docela blízko. A než pak stačí takový orel vzlétnout a nabrat dostatečnou výšku, auťák se prožene kolem a zvíře nezřídka zachytí. Nebezpečí plynoucí ze silničních vlaků však neplatí jen pro zvířata. Sami jsme to poznali hned druhý den naší cesty, kdy jsem se jako hlavní šofér výpravy rozhodl jeden dlouhý tahač předjet. Bohužel není jednoduché před takové auto vůbec dohlédnout, ještě navíc za soumraku. Nicméně jsem to risknul. Musel jsem z našeho nádherného terénního vozu „vymačkat“ tu nejvyšší rychlost, abych vůbec poznal, že se, byť jen velice pomalu, suneme vítězně kupředu. Když jsme míjeli druhý přívěs, začal tahač vjíždět, zrovna jako na potvoru, do dlouhé zatáčky a já s úlekem zpozoroval ve zpětném zrcátku, že vagón, který jsem před chvílí minul, se vysunul do protisměru a že se celý road train začíná povážlivě vlnit. Naštěstí byl v zatáčce nucen trochu zpomalit a tak jsme šťastně vyvázli z této nebezpečné situace. Být to o pár vteřin později, vyrazil by nás jedním ze svých vagónů ze silnice. Nikdy více jsem si pak už takový náklaďák nedovolil předjíždět v nepřehledném terénu, natož v noci.

Dalším jevem, se kterým se v Austrálii setkáte docela často, jsou rozsáhlé požáry. Už pár minut po vjezdu do národního parku Millstream Chichester, nás odchytil požárník, když jsme se pokoušeli fotografovat supy sedící na velkém ohořelém eukalyptu, kteří zírali do nedávným ohněm sežehnuté a stále ještě doutnající buše, hledajíce si chutnou pečeni ze zvířátek, která nestačila před běsnícím živlem prchnout. Muž nás důrazně upozornil na případná hrozící nebezpečí a my mu za pár hodin, když jsme větrem rozfoukanou, hořící lokalitu narychlo opouštěli museli dát za pravdu. Uháněli jsme pak naším teréňákem stezkami plnými plamenů a kouře a pak dlouho do noci pozorovali obzor rudý od rozsáhlých požárů. Tento reálný obraz apokalyptické vize se nám naskytl 11. září 2001. Den na to jsme se v Port Hedlandu dozvěděli o událostech v USA.

Toto přístavní město nás zaujalo především svým nádražím, které se táhne z jednoho konce periférie na druhý v délce mnoha kilometrů. Když jsme však později zjistili, že některé odtud vypravované nákladní vlaky jsou dlouhé třeba i tři kilometry a tahá je najednou hned několik lokomotiv, přestalo nás to udivovat a pomalu jsme si začali zvykat na to, že v Západní Austrálii je všechno prostě trochu delší než na co jsme zvyklí z Evropy. Nakonec jsme v tom našli i jakousi „poezii“, neboť pohled na v dálce se jako hadi vlnící dlouhé trucky, které projíždějí duhovou krajinou Pilbary je prostě nezapomenutelný. Po dvojnásobném překročení obratníku kozoroha a 10 000 kilometrech, které jsou projetým minimem aby člověk mohl říkat, že viděl alespoň něco z okruhu Západní Austrálie, vás už ani nepřekvapí divocí velbloudi a krávy na nočních silnicích či tahače s nákladem obřích pneumatik k nakladačům v Meekatarrských zlatých dolech, které mají osmimetrový průměr, takže se jim na silnicích musíte vyhýbat širokým obloukem. Rozhodně Vás však může mile překvapit přístup zaměstnanců autopůjčovny, kteří nad vaším odřeným nárazníkem vráceného vozu mávnou jen chápavě rukou.

Pokud se vypravíte po jižním okruhu Západní Austrálie, který je „daleko civilizovanější“ budete si muset dát pozor především na dodržování silničních pravidel, neboť frekvence policejních kontrol, na rozdíl od severního teritoria, zde náhle vzroste z minima na 100%. Oblíbené jsou zvláště dechové prověrky, ale i měření rychlé jízdy. Nejčastěji jsme byli takto „sloveni“ při nočních přejezdech a jen díky tomu, že v naší posádce byla dvě křehká stvoření lomící rukama nad neznalostí místních poměrů, jsme ušli tučným sankcím. Posledním nebezpečím australského automobilisty je podcenění místních dešťových srážek, které jsou tady na jihu dosti časté. Zvláště pokud se nalézáte mimo hlavní silnici, například jako my v národním parku Fitzgerald River, kde se pohybujete po tzv. zátopových cestách. Zde, když začne znenadání pršet, se cesty rychle naplní vodou, přičemž se místy vytvoří i jakási malá jezera, která s osobním vozem jen těžko překonáte. Bylo by pro vás asi nemilé ukončit cestu za tak velkou louži v louži tak malé.

Tags: , , , ,

  • Digg
  • Del.icio.us
  • StumbleUpon
  • Reddit
  • Twitter
  • RSS

Reagovat