Nacházíte se: Úvodní stránka > Asie > Andamanské ostrovy – symbióza pravěku a 21. století

Andamanské ostrovy – symbióza pravěku a 21. století

Lidé z vyspělých zemí s vysokou kulturou neustále hledají na zemi nějaké ráje. Po jejich nalezení se obvykle objeví v prospektech cestovních kanceláří. Před deset patnácti lety také nikdo nejezdil na dovolenou na Seychely nebo Maledivy. Nyní byl objeven jeden další. Je výlučný tím, že na velmi malé ploše 8249 km2, což je součet rozlohy celkem 572 Andamanských a Nikobarských ostrovů v Bengálském zálivu, žije v symbióze civilizace 21. století a pravěk.

Andamanské ostrovy

O primitivních kmenech v hlubokých lesích (pokrývají 92 % plochy) žijících blízko kosmopolitních měst na běžné indické úrovni a obklopených turistickou infrastrukturou se občas objeví nějaká kuriózní zmínka. Ale málokdo v Evropě o nich něco ví. Britští a indičtí antropologové vědí jen o málo více. Výzkum se příliš nedaří. Původní obyvatelé Andamanských a Nikobarských ostrovů (tvoří pod indickou správou jeden správní celek) patří k největším záhadám 21. století.

Šest kmenů, dvě rasy

Andamanské a Nikobarské ostrovy jsou nyní zatím nabízeny hlavně indickými cestovními kancelářemi jako ráj pro rybáře a potápěče. Údaj o počtu ostrovů není zcela spolehlivý (pohybuje se mezi 550 a 572), nelze vsadit ani na informaci, že jich je obydlených jen 26 (některé zdroje udávají 32 nebo 36). Krásy prostředí s takřka nedotčenou přírodou jsou nepopiratelné. K původním obyvatelům se však dostanete těžko. Indická správa nevydá žádnému cizinci povolení navštívit území, které je rezervací Nikobarců, kteří jsou mongoloidní a fyzicky robustnější než Andamanci. Těžko dostanou povolení i Indové. O Nikobarcích se neví skoro nic. Pouze to, že žijí na paleolitické úrovni a živí se především zemědělstvím a sběrem. Dělí se do dvou kmenů – Nikobarese a Shompens. Mají svůj jazyk, jenž je zaznamenán písmem. Jsou uzavření. Indická správa je důsledně chrání před „neindy“. Asi jen úředníci vědí, proč je nutné dodržovat tento režim. Neví se, kolik Nikobarců je, pravděpodobně jen několik stovek na několika ostrůvcích (Nikobarské ostrovy mají celkovou rozlohu jen 1645 km2). Andamanci jsou černí, typičtí negrité, jsou malí (kolem 130 cm), čili mají zcela odlišný původ. Černé kmeny jsou v Asii velmi vzácné. Jen se odhaduje, že by mohli být spřízněni s malajskými Semangy nebo filipínskými Aety. Původních Andamanců je ve čtyřech kmenech podle odhadů necelých 600. Podle prozatímního sčítání z roku 2001 žije na ostrovech téměř 367 000 lidí, z toho asi 315 000 na Andamanských a 52 000 na Nikobarských ostrovech. Kromě necelé tisícovky původních obyvatel zde žijí přistěhovalci především z Indie a dalších blízkých zemí. Mluví se tu 12 jazyky (kromě angličtiny a hindštiny, jež se používají v úředním styku, také bengálsky, tamilsky atd.) a je zde šest hlavních náboženství.

Britové je skoro vyvraždili

Andamanské ostrovy mají pohnutou historii. Prvním návštěvníkem z Evropy byl Marco Polo, který je označil za území lovců hlav. Bývaly útočištěm pirátů, především lidé z kmene Shompens, kteří jsou fyzicky silnější než ostatní, byli unášeni a prodáváni jako otroci. Britové zde poprvé přistáli v roce 1789. V roce 1858 udělali z ostrovů trestaneckou kolonii. Andamanci se v roce 1859 vzbouřili a Britové bojovníky s luky a oštěpy téměř vyvraždili střelbou z pušek a děl. Před vzpourou bylo Andamanců asi 6000 až 7000, v roce 1901 jich bylo napočítáno jen 625 a dále je „kosily“ nemoci, které jim přivezla civilizace. V letech 1942 – 45 ostrovy okupovali Japonci a měli s Andamanci potíže, neustále byli přepadáni a zaháněli domorodce do pralesa leteckým a dělostřeleckým bombardováním. Původní obyvatelé mají tedy se svými „hosty“ velmi špatné zkušenosti.

Jde o život

Na Andamanských ostrovech žijí čtyři kmeny. Tzv. Velcí Andamanci vymírají, je jich nyní už jen 44 až 50. Příslušníků kmene Onge je asi 105 až 115. Nejsilnější je kmen Jarawa, počet přesahuje 300 lidí. Do kmene Sentinelese patří asi 100 Andamanců. Ročně dostane povolení navštívit území těchto čtyř kmenů maximálně 2000 lidí, kteří mají jiný než indický pas. Všichni vstupují do těchto teritorií na vlastní nebezpečí a doporučené chování je: držte se v uctivé vzdálenosti z dostřelu šípů a doletu oštěpů. Týká se to především kmenů Jarawa a Sentinelese. V listopadu 1993 zabili 10 Indů, z toho 5 rybářů, všichni byli zastřeleni z luků. Na území kmene Jarawa pronikli 26. prosince 1993 čtyři pytláci, kteří šli po divokých prasatech. Zaútočilo na ně 50 Jarawů a zabili je, nedbali střelby z pušek. V roce 1996 Jarawové zaútočili několikrát na lesní dělníky, kteří káceli stromy v jejich pralese. Zabili asi 20 lidí, tři z nich byli nalezeni s useknutýma rukama – čímž bylo řečeno: nekácejte naše stromy, to je náš život. Byla zorganizována trestná výprava, ale na ozbrojenou jednotku lesní správy zaútočilo najednou 100 Jarawů. Policisté se bránili střelbou, ale nakonec museli utéct. Od té doby byly předpisy pro vstup na území Andamanců velmi zpřísněny.

Sentinelese

Kmen Sentinelese se zcela izoluje a je asi nejméně známý na světě. Žije převážně na jediném ostrově, který je lemovaný korálovými útesy a je prakticky přírodní pevností. První nekonfliktní kontakt se „Sentinely“ se podařil v roce 1974, první dar od místní správy přijali 4. ledna 1991. Chovali se nepřátelsky, ale nezaútočili. Od té doby si vezmou to, co úředníci několikrát do roka položí na břeh: nástroje, oblečení, ovoce. Na jejich území pronikl první profesionální antropolog T. N. Pandit 26. dubna 1967. Měl po zuby ozbrojený početný doprovod a „Sentinelové“ se před jeho příchodem ukryli v džungli. Učinil první poznatky o jejich materiální kultuře. Potvrdily, že kmen Sentinelese žije na úrovni prvobytně pospolné společnosti. Ve středu ostrova našel 18 chatrčí, u každé hořely čtyři ohně, vždy u rohů. Ohně byly oplocené. Pandit prohlédl chaty a v jedné našel klasickou dřevěnou šachovnici, patrně kořist z moře. Našel koše na sbírání ovoce, dřevěná vědra na med, rybářské sítě, luky, šípy, oštěpy. Zjistil, že používají kánoe a loví oštěpy v mělké vodě. Sociální strukturu neodhalil, neměl dost času. Jiný antropolog Radcliffe Brown našel v roce 1974 i jakousi společnou chatu dlouhého obdélníkového tvaru s 12 krby, u každého byl dřevěný stůl a tyče na věšení jídla. Výprava skončila střelbou, bojovníci kmene Sentinelese začali střílet z luků a policisté pálili z pušek do vzduchu.

Jarawa

Tento bojovný kmen žije podobně, živí ho primitivní lov a sběr. Je tradičním soupeřem a rivalem Velkých Andamanců, podle starých záznamů byli Jarawané svými sousedy vytlačeni za svých starých území. Velcí Andamanci byli tehdy silnější. Pro Jarawany však platí – nejsi-li Jarawan, jsi nepřítel. Průjezd autobusů z hlavního města Port Blair do Diglipuru po silnici vedoucí deštným pralesem musí chránit ozbrojení policisté. Jarawanci se však odváží k farmám osadníků a kradou banány a kokosové ořechy. Průnik indických rybářů a lovců na své území berou jako provokaci, jsou „hákliví“ na svůj les, který je jejich domovem. Jejich pravidlem je princip Chamurabiho zákoníku – „oko za oko, zub za zub“. Podařilo se však zaznamenat jejich jazyk. Jarawové vypadají velmi zdravě, silně, mají nejvíc dětí. Své ženy chrání jako záruku čistoty svého kmene. Zabili v roce 1996 policistu, který obtěžoval jednu z jejich dívek. Nejdřív mu ustřelili genitálie šípem a pak ho zabili oštěpy. Loví hlavně divoká prasata, jeleny, žijí s nimi psi jako pomocníci při lovu. Používají také kánoe, nemají vesla, odrážejí se ode dna tyčemi.

Velcí Andamanci a Onge

Kmen Onge je k přistěhovalcům vlídnější, „poznatelnější“, k civilizaci náchylnější, ale rovněž se izoluje a je považován za nejčistší negrity na světě. Jeho lidé chodí téměř nazí, jen minimálně mají zakryté genitálie. Malují si tělo a tvář červenou a bílou barvou. Nenechají mezi sebou žít lidi jiného kmene či národa, aby si je „nastudoval“. Na rozdíl od předchozích dvou kmenů používají k lovu ryb i harpunu ze želvoviny. Základní společenskou jednotkou je rodina a několik rodin se sdružuje ve skupinu bydlící ve společné chatrči, v níž má každá své místo. Věří v ducha Onkobowke, který bydlí na obloze. Jejich jazyk je zaznamenán. Jsou známy i některé jejich rituály. Dospívající chlapci vstupují mezi muže zkouškou odvahy při lovu. Kdo zemře, ten je pohřben pod vlastní „postelí“ v dočasné chatrči. Onge přijímají pomoc vlády, existují učebnice Onge-Hindy a Onge-Hindy-English, ale lidé kmene se do vzdělání většinou nehrnou. Populace Onge však stále klesá, mezi těmito lidmi je vysoká míra sterility a kojenecké úmrtnosti, podle tradice se vdova nesmí podruhé vdát. Z kmene Onge občas odcházejí zejména dívky žít mezi Indy. Velcí Andamanci byli první, kdo začal spolupracovat s britskými kolonizátory, byli tehdy nejsilnější. V 19. století byli rozděleni dokonce do 10 kmenů (Caro Kora, Jera, Bo, Kade, Kol, Juwai, Puckiwar/Bojigyab, Bea a Balawa). Doplatili však na genocidu v roce 1859, pak je decimovaly nemoci. Společenská struktura se rozpadla. Prakticky svou identitu ztratili. Žijí z lovu ryb, zvířat, dostávají příděly potravin, vláda jim zajišťuje zdravotní péči, aby posledních 50 příslušníků kmene přežilo a případně byla reprodukce ještě možná. Věnují se tradičním řemeslům a jejich výrobky si kupují turisté v obchodní středisku v Port Blair.

Zkoušky DNA

Lingvista Joseph Greenberg systematicky setřídil všechny existující i vymřelé jazyky světa a zařadil jazyky kmenů Onge a Jarawa do indopacifické nadrodiny spolu s jazyky vymřelých Tasmánců, 23 jazykovými rodinami Nové Guineje a jazyky Melanésie. Zajímavé je, že podobnosti s touto jazykovou skupinou vykazuje také jazyk nepálského národa Kusunda, jehož nositelé jsou charakterističtí svými malými tmavými postavami. Podobnosti vykazuje i záhadný jazyk nahali ze střední Indie. Nejasnosti okolo původu Andamanců přivedly na ostrovy i tým genetika Petera A. Underhilla. Prováděly se jak testy mitochondriální DNA, která se předává z matky na potomky (i když poslední dobou se ukazuje, že mtDNA může jedinec získat i od otce), tak testy chromozomu Y, který se předává pouze z otce na syna. Přežívající Andamanci se civilizaci vyhýbají, takže se podařilo shromáždit jen malý počet vzorků. Byly proto porovnány s DNA získanou ze vzorků vlasů Andamanců uložených v Anglickém muzeu před 100 lety. Překvapivě bylo obojí ve vzácné shodě. Mitochondriální DNA Andamanců patří do skupiny M, která je typická pro celou jihovýchodní Asii. Její nositelé jsou potomky prvních žen, které přišly do Asie z Afriky. Andamanci tvoří v této skupině specifickou podskupinu. Podobně představuje chromozom Y andamanských mužů specifickou podskupinu skupiny „D“. Ta je nejčastěji zastoupena u Ainů, Japonců a Tibeťanů a jejími nositeli jsou přímí potomci v otcovské linii prvních mužů, kteří přišli do Asie z Afriky. Andamanci žijící „civilizovaným“ způsobem však geneticky zapadali spíše do blízké Indonésie nebo Myanmaru. Jak je vidět, podobnost ve vzhledu Andamanců a afrických Pygmejů je zřejmě způsobena vlivem podobného prostředí – životem v hustém tropickém pralese.

Tags: , , , , , , ,

  • Digg
  • Del.icio.us
  • StumbleUpon
  • Reddit
  • Twitter
  • RSS

Reagovat